Není divu, že evangelistu Janovi říká pravoslaví „Jan teolog“. Úryvek, který jsme přečetli, obsahuje krásnou teologii, řeč o tom, jak nebeské přichází do pozemského. Na zem sestupují nebeští andělé v bílém rouchu a ve zmrtvýchvstalém Ježíšovi Jan ukazuje život, který není z tohoto světa: Vystupuji k Otci svému i k Otci vašemu, k Bohu svému i k Bohu vašemu. Co není odevzdáno nebesům a stále se toho zde na zemi držíme, naději nedává – vlastně pro Jana ani jen pozemský Ježíš nemá být tím, čeho se máme držet: Nedrž se mne, neboť jsem ještě nevystoupil ke svému Otci. Teolog Jan má blízko k teologovi Pavlovi, který také hovoří obraznou řečí o prolínání nebeského života s tím pozemským, zde život už není život a smrt není smrt – „jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši“, slyšeli jsme.

Přesto se mi nějak zdá, že srdce autora dnešního příběhu evangelia bylo především na straně Marie z Magdaly, která vůbec teologicky neuvažuje. Příběh Marie je příběhem ženy, která se vyrovnává se smrtí milovaného člověka. Zbývá prázdnota: co bylo a dávalo životu smysl, už není. Zmizení Ježíšova těla je pro Marii další ranou: nejdříve ztratila živého Ježíše, nyní prázdnota hrobu ještě umocní její vnitřní prázdnotu. Marie pláče – Ježíš byl a není. Ti andělé (můžeme si mimochodem vzpomenout, že evangelista Marek posly v podobné situaci nazývá mládenci, nikoli anděly) se plačící Marie ptají podezřele lidsky: proč pláčeš? Díky jejich zájmu dokáže Marie říci, co ji trápí, a není to žádná teologie: Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili. Když andělé pomohou Marii obalit její smutek do slov, dokáže se už podívat kolem sebe, dokonce se podívat dozadu, jak čteme. Další postava našeho příběhu pak opakuje dotaz lidského zájmu: Proč pláčeš?, a přidává: Koho hledáš? V reakci na to Marie ukazuje znovu velmi neteologickou naději na to, že bude moci mít alespoň mrtvé tělo toho, koho milovala: Jestliže tys ho odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já si ho vezmu. V této chvíli snad sama nebesa už rezignují na jakoukoli teologii, a uslyšíme Ježíšovo oslovení ze starých časů: Marie. Oslovená Marie znovu neodpoví žádnými sélami, žádnými nebesky vznešenými chvalozpěvy. Reaguje na lidské oslovení stejně, jak byla lidsky zvyklá z dřívějška: rabbuni. Pak si v textu Jan vzpomene na své teologické povinnosti, napíše ono: nedrž se mne atd., ale pak zase jakoby mimoděk prozradí, kde je jeho a Mariino srdce: Marie učedníkům říká znovu tak velmi po lidsku: viděla jsem Pána.

Dnešní příběh setkání vzkříšeného s Marií z Magdaly je velmi lidský. Jan se drží se toho, že pro Marii lidsky zakusitelně ožilo to, co milovala a co zemřelo. Toto dává naději těm, kteří znají až hmatatelnou beznaděj při smrti někoho, koho měli rádi. Dává to naději těm, kteří zakoušejí prázdnotu smrti při rozpadu živého vztahu. Dává to naději všem, kterým se propadl do prázdnoty a zmaru jakýkoli kus dříve živé budoucnosti.

Velká lidskost dnešního vyprávění může vést k troufalým otázkám: jsou tedy Velikonoce příběhem lásky nebes, která přichází na zem a ruší každé zlo smrti, nebo příběhem lidské lásky a naděje, která je tak silná, že přesvědčí samého Boha na nebesích, aby ji uchoval živou a učinil součástí nebes? Byla láska Marie k Ježíšovi tak silná, že Bůh Ježíše vzkřísil také díky ní?

Díky nedůslednému teologovi Janovi já tak vlastně nevím, zda je vzkříšení více příběhem nebe nebo země. Nebe zde určitě musí být – bez něj by nebyl onen jiný život u Boha Otce, nový život, jak ho nazývá apoštol Pavel. Ale ten nový život se – alespoň pro Marii z Magdaly – odehrává podezřele pozemskými cestami. Znamená to skutečně, že láska je silnější než smrt? Znamená to, že záleží na tom, abychom „po lidsku“ milovali ty druhé tady a teď, jak jen to jde, a v tom novém životě to dostane smysl? Znamená to, že si máme navzájem pomáhat doufat, že všechny lásky a všechny pokusy milovat přežijí, ač se zdá, že nyní končí v nějakém hrobě? Znamená to, že se máme – po vzoru andělů – ptát našich bližních v jejich trápeních: Proč pláčeš? nebo Koho hledáš? Znamená to snad dokonce, že kus nebe, toho nového života, bude nakonec jakoby stvořen našimi dnešními lidskými láskami a pokusy o lásku, které jen tak nevzdáme?

Nedůsledný teolog Jan nám na takové otázky odpovídá, že Mariina odvaha mít rád nakonec i za hranicí smrti novým životem naplněna byla.