Dnešních biblické texty nám nabízejí ve dvou příbězích, sz i nz, pojmy: voda k pití, pramen k věčnému životu, „živá“ voda, uctívání Boha v Duchu a v pravdě, milost…, abychom zaslechli z obou těchto příběhů, a také rozpoznali smysl „dobré zprávy“ pro konkrétní současnost i očekávanou budoucnost našich životních příběhů. Aby se i nám stala ta starodávná a tradovaná vyprávění nadějí a motivací k radostné důvěře v Boží záchranu. Svědectví o zkušenosti apoštola Pavla nás jenom ujistí, že víra – důvěra (nikoli triky, vzdor nebo jiné taktiky) nás spolehlivě povede a dovede cestou do Boží náruče jako spravedlivé – pravdivé v jeho Duchu a v pravdě.

V perikopě  knihy Ex nám text připomíná, že reptání, vzdor a nespokojenost vyvoleného lidu, který Mojžíš dostal za úkol vyvést na příkaz Hospodina z otroctví v Egyptě, málem vyvrcholí tragédií („Ještě málo a budou mne kamenovat“). Je zde popsána jedna z mnoha kolizí na cestě pouští. Tento vyvolený lid zapomněl na „Zdroj a Dárce své svobody“ a přestal důvěřovat Hospodinu i svému vůdci Mojžíšovi, že jsou stále s nimi, důvěřovat, že Bohu na každém záleží ať se děje, co se děje. Tento lid „bloudí srdcem“ a proto reptají a nedůvěřují, vzpomínají na staré dobré stereotypy „jistoty v otroctví“ a podléhají krátkodobým iluzím navzdory mnohým znamením, která se jim od Hospodina mnohokrát dostalo a stále dostává. Asi zde zastávka v Refídímu (což v hebr. znamená „podpora, podepírat“), není autorem textu zmíněna náhodou,Bůh má vždy připraven správný čin, i čas pro kenosi – pro bod zlomu. Tento lid očekával podporu zachování při životě a dost nevybíravě si ji vyžadoval, když už mu nejen „teklo do bot“, ale neuhašení žízně znamenalo téměř jistou smrt. Pokoušením svého Boha zpochybňováním jeho moci a přislíbení přítomnosti uprostřed nich až do „zaslíbené země“, málem dotlačil ke stejnému postoji i Mojžíše. Hospodin však i v této situaci zůstává věrný a vyzývá znovu Mojžíše k činu, který jemu i jeho lidu obnoví a dodá důvěru v Boží starost o vyvolený lid. Skrze Mojžíše a jeho aktivní spolupráci nechá vytrysknout prameni vody ze skály a pro ujištění, že právě Hospodin je skálou, ze které pramení „voda života“ požaduje dosvědčení této zachraňující zkušenosti autoritou „starších“ toho lidu.

Text nás vybízí, abychom poctivě nahlédli i do současnosti. Do životů, které žijeme také my. Příkladů, krizí, vzdorů nedůvěr, které se dějí napříč dějinami člověka, si můžeme dosadit bezpočet, a to jak v rovině osobní, vztahové, tak i společensko – politické.

Zpochybňování důvěryhodnosti a moci Boží z dnešní perikopy, má důsledky projevující se na mnoha generacích Božího lidu. Ať už se ten příběh reálně stal či nikoliv, autor míří na to, abychom důvěřovali božímu sdělení. Příkoří při našem putování bychom mohli sice vnímat jako trest Boží za naše jednání, ale díváme-li se skrze Jeho lásku a milost obdarovávání, můžeme se dobrat skrze zkušenosti k poznání, že svévolným rozhodnutím pro nedůvěru, se sami připravujeme o prožívání plnohodnotného života plného naděje, pokoje a vděčnosti. Naopak bráněním Boží lásce jako bychom chtěli testovat Jeho pravdivost a dobrovolně se tak chtěli udržovat ve frustrující nejistotě, falešně si ordinovat léčbu „materiálního či společenského „otrockého zajetí“ iluzemi soběstačnosti a všemohoucnosti a tím dále živořit. (pozn. Podobně satan vyzývá Ježíše na poušti, aby „otestoval Boha“, zda ho zachrání – „vrhni se z této věže…“-). Víra je postoj důvěry, kdy boží uzdravování už začalo právě teď. Naděje posiluje očekávání i do budoucnosti.

V Janově příběhu o Ježíšově rozhovoru se Samařankou se nám nabízí svědectví tehdejších křesťanů o zkušenosti přijetí Ježíše jako Spasitele všech lidí. V tomto příběhu je rovněž stěžejním slovem voda, kterému každý člověk rozumí.

Ježíš, který přijal bezvýhradně a v poslušnosti Hospodina za svého věrného Otce, považuje ujištění z Ex za pravdivé z Božího Ducha a hodné pro zvěstování jako jedinečné věrnosti Boží. Dobrou zprávou nám má být svědectvím o jednotě Ježíše z Nazareta se svým Otcem, svědectvím o jeho bezvýhradné zkušenosti poznané při křtu v Jordánu, že v Duchu Božím je přijat za Syna nebeského Otce, ať se děje, co se děje. A na tomto milosrdném příběhu „setkání u studnice“, se toto přijetí do Boží přízně může skrze víru, přihodit i nám.

Ježíš, kterého jeho současníci poznali, je s Bohem, v dokonalé jednotě a stal se navzdory krátkému pozemskému bytí Zdrojem života, Skálou z níž tento věčný život tryská a dokonce se tímto zdrojem může stát každý, kdo jako Pramen života Ježíše přijme (má s ním podíl) a poslouží „svou nabídnutou číši“ někomu dalšímu kdo žízní.

Janovské svědectví tuto pravdu demonstruje dokonce na samařské ženě, která nedisponuje mnoha právy ve společnosti, kterou Židé považovali za rituálně nečistou, příslušnici směsky různých etnik, přestože také očekávala Mesiáše, a se kterou se Ježíš dá nezvykle do hovoru. Ne pro nějaký její konflikt, vzdor či nedůvěru. Využije její čas k rozhovoru, kdy si patrně plní své denní povinnosti hospodyně. Ona ne-Židovka, jako politá živou vodou, potěšena, že ji Ježíš neodsuzuje pro její status ani minulost, se otevřela jeho nabídce: pít z Pramene vody tryskající k věčnému životu“. Zakusila na sobě záchranu, uvěřila „pro jeho slovo“, že se potkala s Mesiášem a byla té „milosti“ tak plná, že toužila se o tuto zkušenost podělit. Evangelista dává tuto skutečnost její „důvěry skrze přijaté slovo“ do kontrastu s vírou předků vyvoleného národa, kteří zakoušeli mnohá Hospodinova znamení, a přesto často v důvěře selhávali. Vyprávění je umocněno vyznáním Samařanů, že někteří uvěřili skrze svědectví té ženy, ale více jich uvěřilo také pro slova Ježíše, se kterým se setkali a poznali ho.

Toto evangelistovo svědectví o víře Bohu prvních křesťanů – tato důvěra ve Zdroj vody k věčnému životu – má mluvit také ke každému, kteří jsme se ke Kristu připojili křtem, ale má být také nadějí těm, kteří ještě hledají. A navíc ta svědectví nám mají přinášet naději, že žádná osobní selhání, ani příslušnost k nějaké podivné či vyvolené náboženské nebo sociální vrstvě, nejsou pro Boha limitující, abychom nemohli zakoušet Jeho dobrotu, milosrdenství, odpuštění a dopřávání času k proměně a smíření s Ním.