Když se učedníci ptají Ježíše, jak se mají modlit, Ježíš jim nabízí používat slova, která všichni znají. Z Písma přitom známe třeba modlitbu v cizích jazycích kdy znějí slova mnohým nesrozumitelná, a letos byla řeč o modlitbě, kde se slova odkládají. Ale zde u Lk jsme tedy vyzvání k používání slov vyzváni z použití slov z lidské zkušenosti, z života lidských vztahů, jako ono úvodní „otec“. Celá ta modlitba Páně je oslovení, je to modlitba vztahu, modlitba já-Ty, modlitba my-Ty. Lukášova verze modlitby otčenáš je kratší než ta Matoušova, kterou se běžně modlíme, není v ní například ono „náš“, takže modlitba „Otčenáš“ je v Lukášově verzi modlitba „Otče“.

„Jenž jsi na nebesích“ v Lukášově verzi také chybí, v obou verzích je ale „buď posvěceno tvé jméno“. „Otec“ je tedy slovo vzaté z lidského vztahového prostoru. Jako kdyby Ježíš učil nebát se vytáhnout náš mezilidský vztahový prostor k nebesům. Kéž naše lidské vztahové prostory, naše vztahy s otci a matkami a bratry a sestrami všemi našimi blízkými jsou opravdu takové, že je můžeme obrazně řečeno vyzdvihnout k nebesům. Ale pokud vztahy k našim blízkým dobré nejsou, to oslovování Boha pomocí rodinných slov je pak výrazem naší touhy, aby naše lidské vztahy uzdraveny byly, aby naše oslovování mohlo být svobodné.

Pokud slyšíme „tvé jméno, otče, ať je posvěceno“, tak jsme ve vztahu já-ty, o který ve víře, jak si myslím, jde, ve vztahu k někomu, koho tedy oslovujeme lidským vztahovým slovem „otče“, ale současně má tento oslovený být vnímán jako svatý, tedy jako obyvatel nebe, onoho prostoru odděleného od prostoru lidského, od lidské zkušenosti (svatý znamená v základním významu vydělený, oddělený). Takže naše lidská slova mohou a mají podle dnešního návodu mířit k nedostižným nebesům, do svatého prostoru.

V modlitbě „Otče“ pak touha po spojení nebe a země pokračuje, Následuje zde „Přijď tvé království“, jakoby stahujeme nebe na zem. Toho se snad i trochu bojíme, protože si to představujeme jako smrt svou a smrt světa. A my chceme, abychom ještě požili a aby žily naše děti a naši blízcí, které máme rádi a kteří jsou naším životem. Ale Boží království neznamená smrt, ale to, že Bůh sám se konečně ujme v našich životech uzdravující vlády, stejně tak v životech našich dětí a v životech všech našich otců a matek a bratrů a sester a v životě celého světa. A to stojí za to, abychom o to intenzivně prosili, aby to Boží království už přišlo – nejlépe dnes, dnes!

Náš denní chléb nám dávej každého dne. My si chléb ale přece zajistíme sami a třeba na týden, měsíc dopředu! Pak potřebujeme připomenout, že se třeba v Gaze hladem umírá. A potřebujeme pochopit, že bezstarostnost a samozřejmost, se kterou si v našich končinách umíme obstarat jídlo a další každodenní potřebu, umějí zakrýt hlady naší duše, které jsou tady každého dne. My je tlumíme, aby neobtěžovaly moc, místo toho, abychom konečně pochopili, že snad žádný hlad duše nemůže být utišen jinak, než někým druhým a že onen otec, jehož místo je na nebesích, je ten, který chléb duše každého dne utišit může – a snad jen on.

Modlitba „Otče“ pak jakoby volá z nebe na zem ten nejcennější chléb duše – odpuštění. Máme žít každého dne s tím, že znovu a znovu přijímáme odpuštění od Otce (samé jádro dobré zvěsti). To jsou naše největší hlady duše – neodpustili jsme druhým a také o sobě si myslíme, že jsme nehotoví, zlí, nešikovní, nevztahoví, všelijak ne-mocní a zranění. Toto máme odpustit sobě, našim otcům a matkám, lidem kolem nás, Bohu. Ale Bůh nám odpouští i toto naše neodpuštění a znovu a znovu nabízí přijmout život v příběhu odpuštění, kde se prolíná neoddělitelně to, že nám je odpuštěno a my sami odpouštíme. A najednou zde ke vztahu já-Ty nebo my-Ty přistupuje vztah my – my, vztah k nebesům se děje našim vztahem odpuštění k našim blízkým.

Lukášova verze modlitby Otče pak končí slovy „Neuveď nás do pokušení“. Víme, že tato formulace vyvolává otázky včetně návrhů na „změnu otčenáše“, protože přece Bůh nepokouší ke zlému (tak to mimochodem čteme třeba v Jk 1,13). Ale každý z nás přece zažil situaci, kdy byl testován v nějaké zátěži (a onen peirasmos, běžně překládaný jako pokušení, lze dobře přeložit jako zátěžový test). A pokud jsme v testu neobstáli, zapříčinilo zlo v nás i kolem nás. A my každý naše zátěžové testy máme – zdravotní situace, a asi nejvíc vztahové situace situační nebo dlouhodobé, celá krátká nebo dlouhá období našeho života mohou být zátěžovým testem – a sami sobě jsme dost často zátěžovým testem. Ale Bůh v židovském myšlení je nakonec Pánem všeho dobrého i zlého, všech zátěžových testů. Snad nejlépe je to vidět v knize Jób, kde satan je člen nebeského dvora a má svobodu k Jóbově testování – ale Hospodin ji omezí tak, že satan nesmí sáhnout na život Jóba. Pak naše volání „neuveď nás do pokušení“ můžeme chápat jako prosbu, aby sám Bůh svou mocí omezil všechny naše zátěžové testy tak, aby nezabily náš vztah k Bohu, ač my třeba těmi testy neprojdeme. Ale jestli testy neustojíme a pak znovu neustojíme, a náš vztah k Bohu přeci jen zůstane, pak stejně ona modlitba Otče platí: „Neuveď nás do zkoušky, která by nás od Tebe odtrhla“, může se třeba modlit ten, kdo se bojí, že se při svaté Modlitbě Páně stane heretikem.

Ta druhá část dnešní lukášovské perikopy vyzvývající k naléhavé modlitbě byla pro mne osobně takovým zjevením. Vzpomněl jsem si na Dylanovu písničku Knockin‘ on Heaven’s door. My máme podle Lukáše na nebeskou bránu klepat, vlastně přímo bušit. Jsou tam tři slovesa: žádejte, hledejte, tlučte – a bude vám otevřeno. Hovoří se zde o hledání, Jan Konzal by měl z dnešních textů radost. Vztah k Bohu je stálé a intenzivní hledání. Hledejte to správné místo na nebeské bráně, kde a jak tlouct, aby to znělo dostatečně silně. Hovořili jsme tento týden o tichu a odložení svého usilování, a možná je i to ticho formou bušení na nebeskou bránu. Zde konkrétně je ale Lukášovský obraz velmi židovsky akční a netichý, připomíná onen Jákobův zápas s Hospodinem „nepustím Tě, dokud mi nepožehnáš“, připomíná onen Ž55 „Všechny starosti uvrhněte na Hospodina, neboť mu na vás záleží“ (ne předložte, uvrhněte). Máme napnout všechny svaly na rukou, které máme, k tlučení, máme sebrat všechnu svou drzost, kterou máme, a žádat. Máme být vůči Hospodinu neodbytní. Třeba nás v tom brzdí představa, že „váš Otec ví, co potřebujete“ z Lk 2,30, ale zde podle stejného Lk máme dělat ono knock, knock, knock on heavens door. Tak udělejme třeba před nebem skandál neodbytnosti a nepatřičnosti. Žádejme o to, co opravdu chceme mít, jako třeba chléb, vejce nebo rybu. Možná budeme žádat nezrale, bolestně, možná hystericky, možná nejasně a nejspíš vždy nějak nepatřičně. Ale toto naše žádání, hledání a tlučení bude jistě naším vztahem k Hospodinu. A na konci toho našeho volání pak bude to, co jsme četli: „Otec z nebe dá Ducha Svatého těm, kteří ho žádají“. Není zde tedy řeč o darovaném chlebu, vejci nebo rybě, ale o Duchu vztahu, který dostaneme. Možná nám v tomto Duchu i ty ryby a chleby budou přidány, možná původní přání už ztratí svou dřívější naléhavost. Zmíněný Job vlastně konkrétní přání neměl, ale jeho křik k Hospodinu byl křikem otázky po smyslu, Jób vmetával Hospodinovi do tváře otázku „proč“. A tento Jóbův hlad Hospodin nasytil tím, že s ním nakonec mluvil, aniž by na otázku odpověděl.

Kéž je tedy každá naše modlitba Otče (nebo v Matoušově verzi „Otče náš“) a každá modlitba opravdovým tlučením na nebeskou bránu. Já chci rybu! A vajíčka! A chléb, chléb! Kéž se nebojíme žádat i hloupě o všechno, co bychom rádi od Hospodina dostali. Jsme děti Boha, který dává dětem dobré dary – nedá nám štíra nebo hada. To druhé zaslíbení je, že nám dá přítomnost sebe sama v našich životech. To jistě dostaneme, budeme-li opravdu chtít, a tento Duch pak v nás bude i pro životy druhých lidí.

Teď ještě pár slov k akolytátu, který bude dnes Marek přijímat – akolyta používá stejně jako lektor lidská slova a akolyta jakoby navíc dává druhým předměty tohoto světa jako chléb a kalich s vínem. Ale to se děje vše podobně jako v modlitbě Otče ve víře, že se tato slova a předměty nějak dotýkají nebes a že v nich nebesa na zem vlastně přicházejí. Kéž se Markovi tato služba ve víře v propojování nebes a země bude dařit pro povzbuzení víry jeho i víry naší.