1Te i Mt otevírají těžké téma, totiž příchod Božího království, parusie, návratu Ježíše Krista jako Pána.
Apoštol Pavel v 1Te čekal příchod Božího království s Ježíšem v jeho čele ještě za svého života a přesvědčuje o tom i své posluchače, kteří znejistěli. Těsně před dnešním úryvkem v listu 1Te totiž Pavel reaguje na zklamání z toho, že někteří se parusie nedočkali a zemřeli. Pavel ty zemřelé takříkajíc neřeší, ti budou vzkříšení, povzbuzuje naději živých. Pánův den přijde, nečekaně, jako zloděj v noci, nespěme a žijme v očekávání jeho příchodu! Dychtivá naděje na příchod Pána má být hlavní energií náš život. Evangelista Matouš je řekněme o čtyřicet let zkušenější, v jeho podobenství se pán vrací po „velmi dlouhé době“. Ale vrací se a lidé mají podobně jako u Pavla očekávat návrat Pána, to má být základní spiritualita křesťanského života, cíl křesťanského běhu zůstává, jen trať prodlužuje. Po téměř dvou tisíciletích běhu to vypadá, že my jsme zkušenější než všichni bibličtí autoři dohromady, protože cíl běhu občas mizí do jiné spirituality než je ta Pavlova nebo Matoušova: ctít Boha, žít slušně a po smrti přijít do nebe. Ale v dnešních textech nikdo do nebe neodchází, ani ti zemřelí v Tesalonice, očekává se příchod nebe na zem.
Kéž vidíme stejný cíl našeho běhu jako Pavel nebo Matouš! Kéž je pro nás naděje na návrat Pána to, co dává energii našim životům, co náš život směřuje! Příchod Pána není ani konec světa, ani smrt. Příchod Božího království s Pánem v čele znamená, že dnešní svět se natrvalo promění do světa, ve kterém nebudou války, nebude smrt, kde každé zlo bude definitivně poraženo (tedy zlo kolem nás i zlo v nás) a všechno bude dobré. V tomto světě nebude smutek ani žal, každá slza bude utřena z lidských očí. Tento nový svět, který jistě přijde, se bude koupat ve světle Boží lásky, my v takové koupeli budeme pobývat a sami milovat z plna srdce. Bude to samá radost. A ti první dva služebníci z Mt podobenství se takovou nadějí nechali zlákat – a nakonec skutečně v radost svého Pána vešli, jak jsme četli.
Kdo se nechá zlákat nadějí na svět plný radosti, svět Boží vlády vstoupí do jeho života a bude jednat jako tito dva služebníci: do doby, než se Pán se vrátí, se budou usilovat zpřítomňovat království Boží svými postoji a činy už nyní. Jak? Pavel dnes říká: „Buďme střízliví, oblečeni v pancíř víry a lásky a v přilbu naděje spasení“. Mt bezprostředně po dnešním úryvku vykresluje obraz tzv. „posledního soudu“, kde Ježíš přijímá ty, kteří sytili hladové, navštěvovali nemocné, přijímali cizince atd. Věřme, doufejme, buďme spasiteli potřebných kolem nás – a jako bychom už v Království božím žili dnes. Jistě, ještě v království Božím nežijeme, ve světě tady a teď neplatí, že láska odmění lásku a zlo a smrt mají navrch až příliš často. Ale Ježíš to risknul, důvěřoval, že se vyplatí druhým vydat až do krajnosti. Ježíš se na příchod Božího království těšil velmi, dokonce učil své přátele volat „přijď království tvé“. Jeho podnikání se mu nevyplatilo, byl ukřižován. Ale věříme, že byl vzkříšen, a to jeho riskantní podnikání tím dostalo královskou pečeť. To za riziko podnikání stojí, pojďme tak podnikat i my.
Teď se pojďme dotknout temnější stránky dnešních textů, toho třetího služebníka. Ten se netěší, ten se bojí. Talent, který dostává k tomu, aby žil Boží království tady a teď, odmítá použít a na konci ho vrací Pánovi. Ano, Pán přijde podle dnešního podobenství na konci času s otázkou, jak se mi v podnikání v oboru zpřítomňování Božího království dařilo. Pokud mu řeknu: Znáš mne, znáš mé možnosti a hlavně nemožnosti. Chápu, že ten talent, který jsi mi svěřil, má velkou hodnotu, ale já jsem se neodvážil v tomto hrozném světě žít, jako by už Boží království bylo tady. Já měl strach, že něco pokazím, tak jsem raději nedělal nic. Talent Ti vracím nepoškozený, ale neměl jsem odvahu ho použít.
Jako by zde byly dva obrazy Boha. Jedni se těší na příchod Pána lásky a objevují, že jeho láska je uschopňuje být laskavými už dnes. A to je dobrá zvěst této neděle: nehledejme naše talenty, my jsme je v našem křtu dostali. Stačí jednou kopnout a na talent lásky nám darované narazíme. A co jsme od Pána dostali, dávejme lidem, a ono se to při takovém podnikání zmnoží.
O Bohu jako tvrdém pánu mluví v podobenství ten, kdo talenty od Pána zakopal a nechal je zakopané. Lásku přijatou od Pána nedal dále. Ti dva, kteří se odvážili to, co dostali, použít, slyšeli „Vejdi v radost svého pána.“ Ten třetí skončil ve tmě, ale on už v ní žil, když se na příchod Pána netěšil. Kdo v příchod dobrého Pána doufá, může být sám dobrý. Kdo se bojí, nemá na to sílu a může jen něco pachtit ze své vlastní síly (běžný význam slova talent svádí k tomu, že o je „můj talent“ – ale není, je hřivna, který jsem dostal). Talenty k tomu jednat dobře jsme dostali my všichni, kdo jsme na cestě naděje. Jistě se potřebujeme někdy k jejich užití vzájemně povzbudit, Pavel dnes třeba říká: „Proto se navzájem povzbuzujte a budujte jeden druhého, jak to již činíte“. Ano, občas každý potřebujeme, aby nám někdo řekl: ty talent od Pána tu být pro druhé máš, trochu kopni, odhrabej, a nehleď, že si přitom ušpiníš ruce. A nenech se zmýlit, pokud snad tvé pozemské podnikání skončí na kříži, to prostě je riziko tohoto podnikání.
Jestliže budeme věřit a doufat v Pána laskavého a zpřítomňovat a činit tuto svou naději tady a teď, pak jistě právě takového Pána poznáme, až přijde v čele božího království. Budeme si navzájem rozumět a budeme se velmi radovat jeden z druhého, a společně se všemi nám podobnými.