Z dnešních liturgických textů k nám zazněla slova upozornění na naše postavení k Bohu, slova naděje, chvály Bohu, nabídka životní cesty i podmínky a důsledky této cesty pro nás.

V dnešním prvním čtení to byla slova plná naděje. I když jsme se moc nevyvedli a máme vzhledem ke své hříšnosti spoustu vad a kazů, nejsme naštěstí již hotovým dílem. Hospodin má moc vzít nás znovu do svých rukou tak, jak to dělá hrnčíř. Z nepodařené nádoby ze syrové hlíny může udělat nádobu novou a lepší. A to, i když se nám život nedaří a zdá se nám, že jsme snad už úplně všechno pokazili. Je dobré si uvědomit, že to není obvyklý postup hrnčíře. Hrnčíř totiž většinou vyhodí nepodařený kus a vezme si na novou nádobu jiný kus hlíny. Ví totiž, že hlína má svou „tvarovou paměť“. Ta z nepodařené nádoby je pokažená, příliš provlhčená a musí si tzv. odpočinout alespoň do druhého dne, musí vyschnout, znovu prohníst atd. Hospodin, i když by mohl, jedná jinak než hrnčíř. Zná nás, ví, že nejsme pasivní hlínou a že jsme schopni obratu a změny svého smýšlení. Má nás však pod kontrolou tak, jako hrnčíř má pod kontrolou svou hlínu. Záleží tedy na nás budeme-li takovou nádobou jakou si on přeje, nebo „zmetkem“, který je na vyhození. On nás zničit nechce, je milosrdný a dává nám nové šance.

To, jak moc nás Bůh zná, jsme si mohli připomenout při poslechu žalmu krále Davida, který jsme slyšeli. Žalm je vlastně Davidovou modlitbou a rozjímáním.

Může být také předmětem rozjímání pro každého z nás. Bůh nás zná jako nikdo jiný, zná způsob našeho života, zná nás mnohem lépe, než se známe sami. I když nás starosti zcela pohlcují, modlíme se a zdá se nám, že nás neslyší, je nám stále nablízku a ochraňuje nás. Stvořil nás, záleží mu na nás, má s námi svůj plán. I kdyby o nás nikdo nestál, on o nás stojí. Je to opravdu nad naše chápání. Náš Bůh si zaslouží nejen chválu žalmisty, ale také tu naši, za všechno co pro nás vykonal.

Jak se stát nádobou takovou, jakou si přeje náš Bůh, nám napověděl list apoštola Pavla Filemonovi v dnešním druhém čtení. Máme dostatek prostoru k tomu, abychom mohli růst v lásce a dělali co je třeba. Pavlův dopis je pro nás inspirací. I když byl ve vězení, nepoddával se smutku, zoufalství, pocitu marnosti, necítil ani touhu po odplatě. Žehnal a přál dobré všem známým a spolupracovníkům, děkoval Bohu za Filemona a jeho dobré dílo a svou prosbou otevřel Filemonovi prostor k tomu, aby mohl vyrůst v lásce tím, že přijme otroka Oezima, který mu utekl a možná ho i okradl. Měl mu beze zbytku odpustit a považovat ho za svého milovaného bratra. Filemon to dokázal. I my máme prostor k odpouštění a projevování lásky druhým, jen si za Oezima musíme dosadit někoho jiného. Každý z nás jistě ví koho.

Umět někomu odpustit, přijmout ho a projevovat mu lásku ale není vše, co po nás Bůh chce. Vydali jsme se na cestu následování Ježíše a on nám v dnešním evangeliu vysvětluje, co všechno to pro nás znamená. Nemůžeme se stát jeho učedníky, pokud nebudeme mít na prvním místě svého žebříčku hodnot samotného Boha. Nemůžou na něm být ani naši nejbližší – partneři, děti, rodiče, naše práce, peníze a majetek. Máme naštěstí možnost poučit se z celých dějin Starého zákona, že je to možné. Víme, že když měl Izrael na prvním místě Boha, nic mu nechybělo. Bůh je stále stejný jako tehdy když vedl Izrael přes vody Rudého moře. Každého z nás si vede svojí cestou. Naše změna smýšlení, přijetí odpuštění od Boha
a umění odpouštět není ještě cílem našeho křesťanského života. To je teprve začátek, při kterém se zbavujeme břemen svého lidství, abychom se mohli svobodně, a aktivně účastnit práce na díle svého Boha ke kterému nás Ježíš svým požadavkem následování zve. Ježíš vyžaduje naši důslednost, abychom nezůstali stát v polovině cesty tak jako stavitel, který si nespočítal předem náklady na stavbu, nebo král, který napřed neuvažoval o tom, zda stačí množství jeho vojáků na mnohem početnější vojsko nepřítele. Naše víra musí přinášet ovoce
a musí se osvědčovat ve zkouškách. Proto musíme umět brát na sebe nejen své vlastní kříže, ale také břemena druhých. Jen dokážeme-li se osvobodit od všech pout rodinných, majetkových i pouta sebestřednosti, uschopní nás to k následování Ježíše. Jsme vyzváni k plnému vydání se. Každý náš den, každý vztah, každá naše práce a námaha by měla začít v Božím jménu, být naplněna jeho přítomností a láskou, kterou máme předávat dál, jako ovoce své víry. Nechme se tedy „tvarovat“ svým Bohem. Bude nás to někdy bolet a některé naše dosavadní jednání rozeznáme jako „zmetek“, který je na vyhození a budeme muset začít znovu a lépe. Můžeme si však být jisti, že náš Bůh bude s námi ve všech našich těžkostech, pomůže nám je nést a bude s námi sdílet i naše radosti.