Prvního dne týdne jsme časně ráno, ještě za tmy, vyšli do zahrady.
Jsou v té větě dva aspekty, kterým se dnes budu krátce věnovat. Prvním je tma – symbol smutku, zmatení, nejistoty, nevědomosti. Stav kdy se víra teprve rodí, kdy ještě není vidět světlo naděje a poznání.
A tím druhým je pohyb – scéna není statická, vyšli jsme ven, z domu, z komfortní zóny, nezůstali jsme uzavření uvnitř v bezpečí a teple postelí. Pohyb je projevem života. V katolické církvi má velmi důležité místo tradice. Někdy jsme v pokušení mít ji za něco věčného, stabilního, co zde bylo vždy, co se nemění. Nic není vzdálenějšího pravdě – máme i tradice starobylé, ale myslím, že většina našich současných tradic je mnohem mladších, než se domníváme a možná ještě pár generací zpátky byly tyto tradice vnímány jako moderní výstřelky (pro ilustraci – bramborový salát, téměř synonymum českých vánoc, jehož recept si v rodinách údajně předáváme z generace na generaci, je vynálezem 20. století a široce oblíbeným se stal až v padesátých letech). Znamená to, že naše dnešní praxe, pokud se ujme a přežije, zakládá tradici příštích generací. A byl bych rád, kdyby naše promýšlení a žití víry zakládalo tradici církve živé, pohyblivé, agilní, otevřené a zajímající se o svět. Abychom nebyli církev, která strnule uzavřená ve svých kostelích a rituálech čeká až svět přijde k ní. Církev, která se jako Ježíš dívá kolem sebe a aktivně hledá sestry a bratry, kteří potřebují umýt nohy, vyslechnout, povzbudit. Církev která jim běží vstříc posloužit, která žije pro druhé.
Celý evangelní text, který jsme právě slyšeli je opravdu velmi dynamický a plný pohybu. Téměř v každém verši někdo někam běží, jde, vstupuje, a pak vidí, obrací se, uvěří, zvěstuje. V řeckém originále je tato dynamika ještě podtržena použitím takzvaného „historického přítomného času“, kdy ke zdůraznění klíčových částí minulého děje použijeme čas přítomný.  Jan vypravuje minulé události tak, jako by se odehrávaly teď, jakobychom vypravěč i my, posluchači, byli očitými svědky. To co vypráví má platnost nejen tehdy, ale i dnes, pro nás. Neříká „Marie přišla ke hrobu a uviděla odvalený kámen“, ale vtahuje nás do děje a doslova říká Marie přichází k hrobu, vidí odvalený kámen. Díky tomuto živému styl také my, přes propast dvou tisíc let, spolu s Marií přicházíme a vidíme prázdný hrob. A stejně jako Marii a učedníkům i nám nějakou dobu trvá, než pochopíme na co se díváme.
V průběhu děje dnešní perikopy se postupně rozjasňuje. Začínáme ještě za tmy, ve smutku a zoufalství. Marie byla před pár dny svědkem Ježíšovy smrti. Viděla jak byl pohřben a zarmoucená přichází k hrobu vzpomínat, oplakávat. Teď je temnota nejhustší. V šeru vidíme odvalený kámen a přirozené vysvětlení je, že někdo přišel, hrob vyloupil a Ježíšovo tělo odnesl. Jsou zde sice náznaky ukazující k jinému vysvětlení, jako ta plaščenica – lněné plátno do nichž bylo tělo zabaleno a šátek svinutý zvlášť, ale situace je příliš emocionální, je těžké se na chvilku zastavit a zamyslet, vzpomenout si co Ježíš o své smrti říkal. Svítat začíná, když se setkává s anděly, kteří se jí ptají proč pláče. Nemá snad plakat? Možná se jí začíná vybavovat, že Ježíš nepředpovídal jenom svou smrt. Mluvil přece i o tom, že tento chrám ve třech dnech znovu vystaví (J 2,19-21), že sice musí zemřít, ale po třech dnech zase vstane (Lk 9,22). A tehdy se Marie poprvé obrátí, když vycítí přítomnost někoho dalšího. Doslova, fyzicky se otočí a setkává se poprvé s Ježíšem. A jako kdysi Eliášovi, ani zde Marii se boží přítomnost nezjevuje v zemětřesení, vichru a ohni (1 Král 19,11–12). Přichází jako tehdy v tichém vánku, nenápadně v podobě obyčejného zahradníka, navíc podezřelého z toho, že Ježíšovo tělo někam odnesl. Není snadné zahlédnout Ježíše v bratrovi. Je k tomu potřeba obracet se stále znovu a Marie se znovu obrátí, když ji Ježíš osloví osobně, intimně, jménem, jako dobrý pastýř svou ovci (J 10, 3). Otevřou se jí oči a ona svého Učitele poznává. Toto je pro ni okamžik, kdy získává Velikonoční víru ve Vzkříšeného, kdy vstupuje do radosti, světla a poznání.
Stejně jako Marie jsme i my vyrazili časně ráno, ještě za tmy. Čeká nás dlouhá cesta, ale na základě jejího příběhu můžeme doufat, že i nás na této cestě bude Vzkříšený doprovázet, dá se nám poznat v mnohdy nečekaných situacích a souvislostech, že nás povede k novým obrácením, k radosti, ke světlu. Obrácení nám mohou pomoci stát se služebníky užitečnými, schopnými vidět bolesti světa, nehroutit se z nich, ale doufat v Hospodina a mýt nohy bližním.
Doufám, že pokud nás někdo bude v Petriho misce světa zkoumat a pozorovat, neuvidí strnulost a nehybnost, ale uvidí nás pěkně čile se mrskat.