Dnes začněme úvahou o utrpení – té stále přítomné lidské zkušenosti, o které jsme právě slyšeli v evangeliu. Ve Starém zákoně je utrpení často chápáno v rámci boží spravedlnosti: poslušnost vede k požehnání, neposlušnost k trestu. Tato teologie odplaty se výrazně objevuje v Deuteronomiu a mudroslovné literatuře. Realita nezaviněného utrpení však tuto perspektivu trvale zpochybňuje.

Boethius, pozdně antický křesťanský filozof, zápasil s touto otázkou ve svém díle Consolatio Philosophiae – Útěcha z filosofie. Jako vězeň čekající na popravu se ptal: Jak může spravedlivý Bůh dopustit, aby se bezbožným dařilo a spravedliví trpěli? Inspirován Platónem si Boethius odpovídá: Pravé štěstí není v pozemském úspěchu, ale v dosažení souladu s věčnou pravdou a dobrem – tedy s Bohem samým. Utrpení pak není trestem, ale kontextem pro hlubší hledání.

Tato změna perspektivy je zásadní pro dnešní evangelium (Lk 13,1–9). Ježíš reaguje na dvě tragédie – masakr Galilejců a pád věže v Siloe. V obou případech odmítá předpoklad, že tito lidé byli většími hříšníky. „Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete“ (Lk 13,5). Řecké slovo zde použité je metanoeite (μετανοείτε), často překládané jako „čiňte pokání“.

Z jazykového hlediska má toto slovo velkou hloubku. Jde o imperativ prézenta aktiva slovesa metanoeō. Nejedná se tedy o jednorázovou výzvu, ale o nepřetržitý proces obrácení. V řecké gramatice imperativ prézenta naznačuje opakovaný nebo trvalý čin – proměnu srdce a mysli, která se stále obnovuje. To kontrastuje s imperativem aoristu, který by vyjadřoval jednorázový čin, pokud by byl použit. Výzvu Ježíše tedy musíme chápat jako: „Stále se obracejte; žijte v rytmu proměny.“

Tento výraz se v Novém zákoně vyskytuje často. Jan Křtitel hlásá: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království“ (Mt 3,2). Ježíš tuto výzvu opakuje (Mt 4,17). Ve Skutcích apoštolů (2,38) Petr volá: „Obraťte se a každý z vás ať se dá pokřtít.“ Sv. Jeroným překládá metanoeite ve Vulgátě do latiny jako „paenitentiam agite“ – „čiňte pokání“. Jeroným chápal „paenitentia“ nejen jako lítost nad hříchem, ale jako celkový životní obrat, pokoru a důvěru v Boží milost.

Zhruba o tisíc let později v době Luthera už se však „paenitentia“ často zužovala na svátost pokání – zpověď, skutky zadostiučinění a předepsané úkony. Luther odmítl myšlenku, že pokání lze redukovat na náboženskou transakci. Vrátil se k řeckému základu a důraz kladl na vnitřní proměnu srdce a mysli – metanoia. Ve svém předmluvě k Listu Římanům píše: „Allein der Glaube macht gerecht, aber solcher Glaube ist nicht allein“ – „Pouze víra ospravedlňuje, ale taková víra nikdy nezůstává sama.“

Zde narážíme na paradox ospravedlnění. Nejsme spaseni na základě skutků, ale vírou – a přesto pravá víra nezůstává nečinná. Nese ovoce. Je však zásadní chybou, když právě ovoce učiníme naším cílem. Naše skutky nám nikdy nemohou získat spásu. Ani nejsme schopni je vykonat vlastní silou. I naše nejlepší morální činy jsou bez milosti nedostatečné. Jak říká Izajáš: „Proč vynakládáte peníze na to, co není chléb, a svůj výdělek na to, co nenasytí?“ (Iz 55,2).

Než se dostaneme k podobenství o fíkovníku, zastavme se ještě u hebrejského pojetí obrácení. V hebrejské Bibli je základním slovem pro pokání shuv, což znamená „vrátit se“ nebo „obrátit se zpět“. Hřích zde není v první řadě morálním selháním, ale odklonem od správné cesty, ztrátou směru, minutím cíle.

Tato perspektiva ožívá při pohledu na Izraelity na poušti, o nichž mluví dnešní druhé čtení (1 Kor 10). Pavel připomíná, že ač všichni prošli mořem, jedli duchovní pokrm a pili z duchovní skály – která byla Kristus – mnozí padli kvůli neposlušnosti, modlářství a reptání. „To všechno se jim stalo jako výstražný příklad a bylo zapsáno k napomenutí nám“ (1 Kor 10,11). Jejich hřích nebyl jen v jednotlivých přestupcích – oni ztratili směr, své zaměření na Boha. Jejich vina spočívala v odcizení, v bloudění mimo cestu. Bylo jim třeba obrácení na správnou cestu – obnovení plné důvěry v Hospodina, že je jejich Bohem.

A právě zde přirozeně přecházíme k podobenství o fíkovníku (Lk 13,6–9). Tento strom je neplodný. Tři roky nenesl ovoce. Mohli bychom obrazně říci, že sešel ze své cesty. Majitel je připraven jej porazit. Ale zahradník – obraz Krista – prosí o čas. „Pane, ponech ho i tento rok, až jej okopám a pohnojím“ (Lk 13,8). Domnívám se, že žalm 63 zmiňuje stejnou duchovní vyprahlost: „Usilovně tě hledám, má duše po tobě žízní, mé tělo po tobě touží ve vyprahlé, vyschlé, bezvodé zemi.“ V postní době jsme zváni, abychom si přiznali svou nedostatečnost a otevřeli se péči zahradníka.

A to se děje v té svatyni žalmu 63 – v přítomném okamžiku. Ne v budoucnosti, kdy se možná staneme lepšími křesťany a naše ovoce dozraje. Žalm 63 mluví o posvátném prostoru, který není jen místem, ale především přítomností. „Tak tě vyhlížím ve svatyni – chci hledět na tvou moc i slávu“ (Žl 63,3). Ta svatyně je teď. Pozvání je teď. Péče je teď. Ovoce možná přijde a možná nepřijde. Ale Kristova láska už je tady a teď. A tento okamžik milosti, tato svatyně, není jednorázová událost. Jak naznačuje slovesný tvar metanoeite, je to průběžná výzva. S obracením se nikdy nemůžeme být zcela hotovi. Každý okamžik nás znovu zve: nech se proměnit. Nech se nést. Nech se milovat. Toto je ústřední myšlenka dnešní úvahy: Ježíšovi nejde primárně o naše ovoce. Jde mu o to nás obdarovat svou milostí v naší aktuální vyprahlosti. Tomu daru se stačí jen otevřít. To může být naše největší životní rozhodnutí, projev naší svobody, projev naší víry. Případné ovoce je umožněno touto vírou, ale dozrává jen díky boží milosti a péči.

Zde však vyvstává těžká otázka: Jak mluvit o boží péči, když kolem nás je tolik utrpení? Když padají věže, hynou nevinní, vládne násilí a nespravedlnost? Pavel nás ujišťuje: „Věrný je však Bůh, který vás nenechá zkusit více, než snesete, ale se zkouškou dá i východisko, abyste ji mohli snést“ (1 Kor 10,13). Není nám slíbeno, že nebudeme trpět. Ale je nám slíbeno, že nebudeme sami. Tragédie života nejsou trestem – jsou připomínkou naší křehkosti. A vhodnou odpovědí není vysvětlování, ale pokora.

Postní doba nás zve k tomu, abychom se zřekli nejen hříchu, ale i toho, co se jeví jako dobré: našich duchovních zásluh, morálních kvalit, teologických znalostí, schopnosti vysvětlovat příčiny utrpení… Byla by velká škoda, kdyby se z nich staly naše poklady, a my bychom se utěšovali, že díky ním budeme spaseni. Jsou to dary – ale ne vlastnictví. Ježíš varuje: „Neshromažďujte si poklady na zemi… ale shromažďujte si poklady v nebi“ (Mt 6,19–20). Ve svatyni přítomného okamžiku jsme stále zváni přebývat v jeho milosrdenství, s vírou se mu otevřít, opustit domnělé poklady a nechat se jím znovu a znovu obdarovávat, okopávat a hnojit.

Dopřejme si tedy během postní doby odpočinek od zkoumání větví svých nebo větví fíkovníků stojících kolem nás, jestli už na nich červená ovoce. Přestaňme se snažit zasloužit si to, co už nám bylo štědře dáno. Navraťme se k Hospodinu, neboť on je milostivý, milosrdný a shovívavý. Amen.