Otevřít se záchraně

Pavlina Stašová
Př 22,1-2.8-9.22-23; Ž 125; Jk 2,1-17; Mk 7,24-27
9. 9. 2018, Hradec Králové
23. neděle v mezidobí, cyklus B

 

Z knihy Přísloví, která popisuje zdroj moudrosti, a také popis praktického jednání vedoucího ke kvalitnímu životu jsme dnes v prvním čtení slyšeli: „Lepší je vyvolit dobré jméno nežli velké bohatství, oblibu nežli stříbro a zlato!“

Nad tématem bohatství, jsme měli možnost zamyslet se i při poslechu druhého čtení. To proto, abychom si mohli připomenout, že bohatství v sobě skrývá určitá nebezpečí. Může nás oslepovat a uvádět do omylu. Člověk má sklony hledat své štěstí v bohatství a ve svém životě spoléhat na majetek, postavení, výhodné známosti, sílu a moc. Tedy na  to, co je v Božích očích naprosto nespolehlivé. S bohatstvím často přichází ztráta soudnosti, sebestřednost, domýšlivost, přehlížení druhých, pohrdání, ztráta empatie a soucitu. Bohatství  může zásadně ovlivňovat náš vztah k druhým lidem. Na našem postoji k druhým Bohu záleží. Záleží mu na tom, jak jsme solidární s těmi méně bohatými, odstrčenými a všelijak postiženými lidmi. Každá lidská bytost potřebuje uznání (čest) druhých, stejně naléhavě jako potřebuje k žití jídlo. Jestliže někomu straníme, dopouštíme se hříchu, porušujeme Zákon. Možná by se nám chtělo nad Jakubovými slovy „Jestliže necizoložíš, ale vraždíš, stal ses přestupníkem Zákona“ mávnout rukou. Vždyť my přece necizoložíme ani nevraždíme. Ve svém srdci jsme však někdy schopni někoho klidně nemilosrdně zabít. Jako bychom nevěděli, že se tím vystavujeme soudu bez milosrdenství a že o naší víře svědčí naše skutky.

Dnešní evangelium obsahovalo dva příběhy uzdravení. Ten první se stal v oblasti Týru
a Sidonu, bohaté obchodní oblasti, v oblasti tradičních nepřátel Izraele. Je možné, že si Ježíš zašel do této pohanské oblasti odpočinout, nechtěl totiž, aby se o něm vědělo a také si jistě nemyslel, že se tím „znečistí“. Neměl zřejmě v úmyslu ve společnosti nevěřících bohatých lidí zvěstovat blížící se Boží království. Proč o tom mluvit s lidmi, kteří v Boha nevěří? Evangelium mají na prvním místě slyšet Židé, kteří v Boha věří. Ježíš byl ale už příliš známý a lidé o něm slyšeli i tady. Přišla za ním žena – pohanka, rodem Syrofeničanka a žádala ho o pomoc. Věřila, že On jí může pomoci. Měla nemocnou dceru, ovládanou nečistým duchem. Projevy tohoto onemocnění nebyly v tomto příběhu podrobněji uvedeny, z jiných míst v Bibli víme, že takoví lidé už nedokázali ovládat sami sebe, ubližovali sami sobě i jiným a jejich blízcí je dokonce museli spoutávat řetězy. Prosící ženě Ježíš odpověděl velmi tvrdě: „Nech nejprve nasytit děti. Není správné vzít chléb dětem a hodit jej psům“. Vlastně jí řekl, že je pes, a pes byl v židovské řeči obrazem toho nejhoršího, co si člověk mohl představit. Jenže ta žena věděla, že se pomoci nikde jinde nedovolá. Byla zoufalá, chce slitování, klidně si nechá od Ježíše vynadat, je jí úplně jedno jak ji ještě nazve – jen když jí pomůže a uzdraví její dceru. Ví, že Ježíš je Žid a že se chce na prvním místě starat o Židy. Nijak ji to nepřekvapuje. Židé fungovali jako uzavřená skupina, ve které si lidé vzájemně pomáhali, ale nějaká pomoc mimo jejich skupinu byla zcela výjimečná. Prosící žena si nesnaží nic vynutit. Ví, že nemá jak, ví, že nemá žádný nárok. Říká Ježíšovi: „Pane, i psi pod stolem jedí z drobtů po dětech“. To Ježíše přesvědčilo, změnil svůj původní záměr a řekl jí: „Jdi domů, ten démon z tvé dcery vyšel“. Příběh pro nás může být důkazem toho, že stojí za to se modlit – prosit a že bychom to měli dělat s pokorou Syrofeničanky.

Po Ježíšově návratu z pohanského území došlo ke druhému příběhu uzdravení. K Ježíšovi přivedli hluchoněmého a prosili, aby na něj vložil svou ruku. Hluchoněmý neslyší, ale může vnímat dotek, nemůže se s ním sice domluvit, ale vidí, co s ním Ježíš dělá, když ho odvádí od ostatních. I ta slina, kterou v tehdejší době pokládali za léčivý prostředek je znamením zájmu
o něj a vůle mu pomoci. Viděl, že Ježíš vzhlédl k nebi a dává mu znamení toho, že svou záchranu smí očekávat od samotného Boha.

Zvláštní je, že při uzdravení hluchého a němého, tedy při uzdravení řeči, komunikace, srozumitelnosti, padlo jen jedno slovo a to „effatha – otevři se!“. Tímto rozkazem se otevírá nejen sluch, svázaný jazyk, ale také celý člověk: otevírá se Boží lásce, která se ho dotýká v Ježíšovi. Otevírá se také ostatním lidem, se kterými až dosud nemohl komunikovat. Hluchoněmý z evangelijního příběhu nám může posloužit jako symbol naší lidské neschopnosti. I my máme problémy s komunikací. Sice ne trvale jako on před svým uzdravením, ale máme je někdy v rodině, ve společenství církve, naší obce, v zaměstnání
i jinde. A také někdy reagujeme jako bychom neslyšeli, co nám lidé říkají. Ježíšovo uzdravení hluchoněmého nám proto může posloužit také jako symbol způsobu řešení té naší neschopnosti. I dnes k nám zaznívá Jeho slovo „effatha“. Dokážeme-li se skutečně otevřít jeho působení v nás a skutečně ho následovat, můžeme se stát osobními svědky a účastníky jeho zázračného působení a s vděčností, radostí a důvěrou opakovat slova z dnešního evangelia: „Všechno dobře učinil. Dokonce činí, aby hluší slyšeli a němí mluvili“.