Chvála, Bohu, který vyslýchá modlitby lidí a zprošťuje je jejich přestoupení, k nám zazněla v dnešním žalmu. A o modlitbě bylo také dnešní evangelium podle Lukáše. Máme tedy příležitost zamyslet se nad tím, jaká má naše modlitba být a k čemu nás má vést.

Ježíš vyprávěl podobenství těm, kteří spoléhali na svou spravedlnost, a ostatními pohrdali: Dva muži stojí v chrámu. Jeden stojí vpředu, druhý zůstal vzadu. Jeden děkuje, druhý prosí. Jen jeden odešel domů ospravedlněn, vyslyšen, osvobozen. Jen jednoho se dotkla Boží milost.

Ten, který děkuje, je farizeus. Je to dobrý, zbožný muž. Jeho život je neposkvrněný, nikdy neudělal žádnou zásadní chybu, nepodvádí, nekrade, zřejmě i rodinu má v pořádku, děti dobře vedené. Zakládá si na svém náboženském výkonu. Ze všech svých příjmů odvádí desátky. Dělá mnohem víc, než žádají platné předpisy. O tom svědčí jeho dobré skutky a sebezápory. Vždyť postit se dvakrát do týdne 24 hodin bez jídla a pití je obdivuhodný výkon. Ale k čemu je to dobré? Komu to prospěje? Nebylo by lepší postit se od neochoty, nelaskavosti apod.? Takové myšlenky ho ale nenapadají. A tak teď v chrámu děkuje Bohu za to, že jeho cesta je tak krásně přímá a rovná. Je si jist, že jeho zbožnost ho zajišťuje, Bůh si ji bude jistě pamatovat a odmění ji.

Ten, který vzadu prosí, je celník. Veřejně známý úředník ve službách cizí moci, kolaborant. Člověk, který zahodil morální zásady, svým chováním zradil svůj národ i své náboženství. Měl dobré živobytí, spolehlivé a výnosné místo. Kdyby měl ovšem i s úroky vrátit všechno, co v práci nepoctivě získal, asi by se nikdy nedoplatil. Možná, že nepoctivě získané peníze už utratil a není schopen nahradit způsobené škody. Jako Žid ví, že bez narovnání způsobené nespravedlnosti by neměl Boha prosit o odpuštění. Je velmi udivující, že se vůbec odváží přijít do chrámu. Celník přesto doufá, uvědomuje si, že je na Bohu závislý a stojí o jeho milosrdenství. Vchází do chrámu s nepatrnou nadějí, že Bůh je jiný, než jak říkají učitelé Zákona a vydává se mu na milost a nemilost.

Tak tedy tito dva naprosto rozdílní muži vstoupili do chrámu. Do stejného prostoru a dokonce s podobným úmyslem. Oba se modlili. Ale jen jednoho se dotkla Boží milost.

Na konci podobenství říká Ježíš: „Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, spíše než onen farizeus“.

Farizeus nic nežádal, a proto také nic nedostal, odešel neospravedlněn. Jeho problémem je, že se povyšuje, je to sebejistý člověk, přesvědčený, že je v naprostém pořádku. Mluví s Bohem jen o sobě, chválí se, vyjmenovává všechny své dobré náboženské skutky, které dělá, a ostatními pohrdá. Je spokojen sám se sebou, jeho zbožnost je neměnná. Modlitba mu neslouží k růstu, nic nového neobjevuje, nechystá se k žádné změně. Splnil to, o čem byl přesvědčen, že je Bohu povinen.

Ježíš farizeje neodmítá navždy, neříká, že je bez šance. Ví ale, že mu to ještě dá dost práce, než pochopí, co život dělá tím pravým životem.

Celník odešel z chrámu ospravedlněn. Prosil a dostal, byly mu otevřeny dveře k Boží milosti. Bůh ho nechtěl potrestat podle rozsahu jeho vin, ale pohlédl k jeho srdci a uviděl tam něco, co ve farizeově srdci nebylo. Uviděl bezelstnou důvěru a skutečnou touhu po novém životě. To je to, co je rozhodující. Ne množství slov, která znamenají, že si vystačíme sami. Před Bohem má váhu upřímné a bolestné poznání toho, že jsme klesli (někdy i velmi hluboko), a že se z toho sami nedokážeme dostat a potřebujeme pomoc.

Podobenství o modlitbě farizea a celníka není moralizujícím příběhem. Je to zpráva o svobodě Boží, ukazuje nám, jaký je Bůh. Bůh je zcela svobodný. To ze své lásky se obrací k člověku. Nenechává se ale námi svazovat, jeho milost si nemůžeme vynutit. Abychom ale mohli prožít setkání s ním a modlitbou se proměňovat, musíme se naučit zkoumat své nitro: pěstovat upřímnost a pokoru srdce, které nám umožní upřímný pohled na naše slabosti a vnitřní chudobu. Jen v pokoře se totiž stáváme schopnými přinést Bohu bez přetvářky to, co skutečně jsme, svá omezení a zranění, hříchy, bídu, která tíží naše srdce, a dovolávat se jeho milosrdenství, aby nás uzdravil a pozvedl. Je to On, kdo nás pozvedne, ne my sami.

 Ježíš v tom podobenství upozorňuje na nebezpečí falešné zbožnosti. Nevztahujme jeho varování na dávné farizeje, týká se i nás. Máme sklon vynahrazovat to, co nám chybí na dobrém soužití s ostatními předváděním své zbožnosti. Býváme neupřímní, nesnášenliví, neumíme se domluvit a smířit, ale zbožně se modlíme. Naše zbožnost je pak povrchní. Vyznání vlastní slabosti a prosba o slitování nám otevírá cestu k Bohu i k lidem. K plnému a opravdovému životu přece potřebujeme Boha i druhé lidi, jejich lásku a odpuštění. Je to možnost, jak vnášet do našeho života i světa změnu. Uznejme, že nejsme silní ani neporazitelní a začněme žít v hluboké solidaritě s ostatními hříšníky. Pak nebudeme mít potřebu na sebe vzájemně útočit. Jistě tím budeme riskovat, že budeme zranitelní, že se vydáme riziku zneužití naší ochoty, možná budeme neprávem potrestáni. Zároveň ale můžeme doufat, že budeme přijati a milováni i jako slabí, a že nám bude odpuštěno. Pokora a vědomí viny není něco, co by člověka skutečně ponižovalo. Křesťanská pokora není sebeponižováním. Je to jasné rozpoznání toho, kde jsem, co jsem zač, co mám za sebou, na čem opravdu záleží a co je mi zapotřebí. Kam mají vést moje kroky, co mají říkat moje ústa. Je to respekt k druhým, kteří mají v srdci možná jiné bolesti než já, ale nejsou ani horší ani lepší. Nejsou tu proto, abychom se s nimi poměřovali. Jsme tu společně proto, abychom spolu nesli bolesti tohoto života.

V této solidaritě hříšníků nás bude držet při životě důvěra a naděje, že můžeme přicházet k Bohu a volat: „Pane slituj se nade mnou hříšným.“ A smíme doufat, že budeme vyslyšeni a náš život bude proměněn.