Podle některých kazatelů a vůdců duchovního života je prý celý malér lidské existence v tom, že člověk má tělo. Zdálo by se, že naším zbožným úkolem má být nějak se vypořádat s tělesností naší lidské existence, vlastně napravit, co se prý stvořiteli nepovedlo. Říká -li něco takového buddhistický guru, dovedu to pochopit. Mluví -li tak křesťan, udivuje to.
Tak může vykládat dnešní texty jenom povrchní a líný exegeta. Apoštol používá těchto slov ve zcela konkrétním významu, který ovšem manichejští gnostikové s oblibou ignorují. A také Ježíš to zcela určitě myslel jinak, ostatně právě o něm přece vyznáváme, že „z Ducha svatého přijal tělo z Marie panny a stal se člověkem.“ Kdyby Duch rozdával takové ošemetné dary, byla by láska boží čímsi prapodivným a my bychom byli „z nejubožejších mezi lidmi“, řečeno s Pavlem. Také o Ježíši samém by dnešní text vypovídal ohavnost: Kdyby si totiž Ježíš myslel, že tělo nám překáží v ryzosti a účinnosti vztahu k Pánu, anebo že nám musí být kamenem úrazu (a proto ho prý musíme utiskovat a trestat sebezáporem), pak by Ježíš svému blízkému a milovanému příteli Lazarovi takové nebezpečné tělo vrátil jen jako dar danajský, cosi jako škodolibost bohů… Divná láska, divné přátelství? Nikoli, spíš divné pověry.
Ježíš Janova evangelia naštěstí často odporuje gnostickým, tělu nepřátelským pověrám. Podle evangelií nepokouší Ježíše tělo, ale Satan; a zatímco apeluje jedno pokušení na potřebu Ježíšova těla, dvě další míří na ducha. Podle Ježíše je tu lidské tělo pro slávu boží a pro naši radost. Nejen radost sexu; tak černobíle hledí na svět jen ti, kdo dík své nemoudré spiritualitě velmi trpí pudovou podvýživou, a proto jsou agresivní. Naše lidské tělo se přece raduje také z krásy lesa, moře, hudby a jiných lidských výtvorů. Právě tělo nám umožňuje komunikovat s bližním, a tím – např. ve vztahu dítěte a matky – vůbec formovat svůj budoucí charakter. Tělo nám umožňuje být bližnímu znamením boží opory, modlit se společně s bližním.
Sláva boží se neděje tak, že „tělo“ mučením nebo drezúrou odloží své charakteristické potřeby a narostou mu křídla. Bůh je dodnes spokojen s tím, jaké tělo stvořil. Lazarovo tělo skutečně bylo podrobeno přirozenému rozkladu; a jak jsme slyšeli, dokonce i tělo již páchnoucí je stále ještě schopno být slávou boží. Nechme tedy i my rozhodovat Boha, co se mu povedlo stvořit a co nikoli; nechme Boha soudit, co je a co není jeho slávou. A nechme si od toho Pána všech věcí i vztahů také poradit, jak to doopravdy je.
Na dnešním úryvku evangelia je pozoruhodné ještě něco z docela jiného soudku: formace lidských vztahů. Dvě výchovou blízké bytosti – Marta a Marie – reagují na tatáž objektivní fakta každá odlišně. Oběma zemřel bratr, kterého měly rády; obě ví, že Ježíš je ten, který si s Otcem velice dobře rozumí a který umí obdivuhodné věci. Jejich odpovědi mají mnoho podobných slov, ale zrcadlí rozdíly mezi jejich bytostmi.
Odpovědi Marty, zdá se dobře teologicky vzdělané, by se jistě líbily proroku Ezechielovi. A lákají každou učitelku náboženství. Možná byla hrdá na to, že taková návštěva si k nim kdysi zvykla zajít, jistě to sestrám mohou jiní závidět. Jako podle učebnice zakončí Marta rozhovor s Kristem, který tentokrát – nedá se nic dělat, všichni hosté to už vidí – dorazil příliš pozdě: „Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, syn boží, který má přijít na svět“. Jenže poté se otočí na podpatku a odejde. Čekali bychom, že po takovém odhalení Ježíšovy totožnosti už jí nikdo od toho Ježíše nedostane; právě proto, je -li opravdu Mesiášem, jak říká, je pak všechno ostatní už jen vedlejší, už jen předposlední. Marta však místo toho odkráčí. Byla to tedy jen zbožná krasořeč, nic vnitřně pravdivého, žádné osobní vyznání, jen klapot podpatků.
Marie se chovala dočista jinak než Marta; neumí tak hezké říkanky, ale ani se nesnaží naučit je; zato postrádala Ježíšovu blízkost ve chvílích tak temných, jakými byly pro ni chvíle umírání milého bratra. Také Marie má Ježíše ráda, ale jinak, méně vznešeně než Marta, zato bytostně, jaksi lidštěji, nesymbolicky, ale tím také vřeleji. Proto také Maria Ježíšovi opravdu vyčítá, Ježíš ji přece zklamal, nepoužil své moci, aby bratr nezemřel.
Mezi sestrami je tedy velký rozdíl; obě ovšem Pán bere vážně, každou z nich má nějak ve svém srdci. Obě se tedy dočkají návratu Lazara. Jenže Marie navíc dostane k tomu darem i porozumění prapodivné skutečnosti: tělo, i to, které už opravdu je v rozkladu, může být přesto slávou boží.
Toto zjevení divné boží logiky je také velikou nadějí pro naše osudy. Naše tělo skutečně mnohokrát upadlo, naše tělo je mnohokrát poznačeno rozkladem. Přesto smíme pořád ještě doufat, že se na něm ukáže sláva boží. Nejen jednou na věčnosti, ale už zde a teď. Když to ovšem svému Pánu dovolíme.
Jak lze něco Pánu dovolit nebo nedovolit, to naznačuje ona Apoštolova podmínka: Kdo žije podle Ducha, má toho Ducha v sobě. Takové ovoce nelze padělat. Podle tohoto ovoce lze rozeznat, nakolik jsme Pánu dovolili či nedovolili panovat nám. Kristův je ten, kdo s Kristem Ježíšem sdílí téhož Ducha. Ježíš našich pašijí nezabránil, aby bylo jeho tělo poplivané, zbičované, zničené, aby se stalo urážkou Boha (ten kdo byl ukřižován, byl urážkou Boha, tak to výslovně ustanovoval boží zákon!). Přesto se touto tak strašně, až neuvěřitelně zamotanou cestou stalo toto tělo slávou boží. Může za to právě Duch.
Sláva boží totiž tkví v něčem jiném, než že to tělo donutíme k takové nebo onaké dokonalosti; že by nedělalo chyby, neselhávalo. To je sláva cirkusového cvičitele nebo špičkového sportovce. Ta sláva boží je v tom: třebaže to tělo je právě tak slabé jaké je, tak bezmocné, jaké je, může patřit Bohu úplně a vpravdě. Bůh je ten, který přemáhá nejen silné, ale i slabé. Nejen slabé, ale i silné. To je sláva boží: poroučí nejen bouři, ale získává i nestálé lidské srdce a naučí je věrnosti. To je sláva boží.
Ezechiel v dnešním prvním čtení zvěstuje, že Izrael bude vzkříšen. Bylo to tehdy víc než nepravděpodobné. Dokonce se to příčilo představám o boží velebnosti: ti kostlivci Ezechielova vidění byli přece ohavností a nečistotou. A tak Ezechielovo slovo nejen těší, nejen podpírá naději, ono také vyznává: Jestli Bůh dovede neštítit se těch, pak necouvne ani před mým zpupným či vyhnilým nitrem, dokáže vzkřísit i lásku mého mládí.
Kdo jsou Kristovi, kdo jsou z téhož Ducha, ti navíc jako Marie porozumí, že už se jich to bezprostředně týká, že je to nabídka jim osobně, že sláva boží se neodbývá jen tak kdesi pro údiv andělů, ale děje se v lidu, který si Bůh oblíbil a vyvolil, děje se právě pro ten vyvolený lid. Tak se stáváme plnokrevnými účastníky dějin spásy. Takoví také dokáží i vlastním srdcem uvěřit, že Ježíš nepřišel sbírat rozinky, vybírat ty, kteří se povedli jaksi lépe než ti ostatní, proto budou v nebi okrasou jako třeba oleandr mezi obyčejným roštím. On přišel, aby zachránil, co by bez něho uhynulo navždy. Zajisté jde o záchranu všech. Ale obávám se, že téhle šanci dokáží porozumět právě ty Marie a ne ty Marty.
Marie se nebojí Ježíšovi vyčítat. Naše vyznání a modlitby mohou být úpěním i výčitkou, ale měly by zůstat důvěrným obcováním s Ježíšem. Kdo však mu už někdy naslouchal u nohou, ten nemůže pochybovat, co si Ježíš myslí o ceně lidského těla. Je stvořeno i takové, aby v pravý čas na nás, k naší radosti a k jeho slávě zazářilo milosrdenství silnější než jakákoli slabost, ba smrt. Tomu přece moc dobře rozumí každá matka, která láskyplně pečuje o svého zatím neschopného kojence..
Ve skutečnosti je to s tělem jako s křížem: skutečný význam nemá v sobě, dáváme nebo bereme mu smysl my sami. A tak jedněm je znamením spásy to, co druhým je – žel Bohu – pohoršením.
Jak svorně dosvědčují všechna dnešní čtení, podmínkou positivních vztahů k tělu a pozitivních efektů tělesnosti je víra, že tělo – jako každé tělo – patří Stvořiteli, že se svého dobře udělaného díla nevzdal, že se ho nezřekl pro to, jak dnes fakticky vypadáme nebo fungujeme. Pro Marii byl Ježíš navíc milovaným vyslancem milovaného Boha, anebo dveřmi k tomuto milujícímu Hospodinu. A proto mu také rozuměla podstatně lépe než ta „vzdělaná“ Marta.
Jsou lidé, kteří dělají se svým tělem všechno možné, aby si tělo osedlali; cvičí je, trénují, kázni podrobují. Možná se jim to i v lecčems podaří. Jenže spása je pak pro ně něco jako úspěšná zkouška z klauniády. Euangelion Nového Zákona na to jde dočista jinak. Pavel říká: To tělo se stává mrtvým pro hřích, nikoli hříchu neschopné, nikoli psychosomaticky nebo morálně mrtvé. Mrtvé pro hřích, tedy hřích na něm nelpí, hřích po něm jakoby stéká.
Cestou k tomuto stavu eschatologické záchrany není učinit to tělo neschopným hříchu. Cestou k tomu je učinit to tělo plným Ducha svatého. Anebo civilněji, ale identicky řečeno: učinit celého člověka bytostí milující. Tělo je přitom jako „nádoba hliněná“, pochopitelně křehká, říká Pavel jinde. Jenže to není hanba; tak to tehdy dělávali, pokud šlo o důležité smlouvy: jeden z exemplářů se přechovával zapečetěný v hliněné amfoře. Netřeba přitom přeceňovat vliv schopností tohoto pouzdra, důležitá je spíš jeho role: v tomto pouzdru sídlí nikoli duše, ale vznešená smlouva, stvrzená Krví, založená v Duchu. Je to smlouva o novém stvoření našeho já.