Písmo nám dnes nabízí dobrý test: tušíme, Jak vlastně vstupuje Bůh do individuálních „dějin člověka“? Jak jsme se setkali s ním my, moje já a jeho ty? Zná mne právě v té hliněné nádobě, jak říká svatý Pavel? Jak se zjevuje člověku pravda? Jak Bůh?

Skutečnou historii Ježíšova narození asi neznáme; není to také nijak důležité. Příběh (nebo možná i podobenství) o návštěvě mágů v Betlémě dodá dost materiálu k přemýšlení o božím zjevování se i tehdy, kdy by šlo o příběh smyšlený. Musíme si však k tomu všimnout spektra postojů lidí, jak je líčí Matoušovo vyprávění.

Zjistíme především, že Bůh dovede být velmi vynalézavý, když se někomu chce zjevit: vždy respektuje danosti každého.

Maria: Její „ctižádostí“ bylo být služebnicí Jahve. Ne tou, která si říká služebnice, ale ve skutečnosti zastává „úřad“, umožňující vládnout. Služebnice v bezelstném a čistém smyslu slova, jak se na čistou bytost sluší. Taková služebnice se prostě dává k dispozici bez předběžných podmínek a představ. Proto ani Maria neměla promyšlený recept, jak se taková věc dělá. Maria spoléhá na svého Hospodina, Hospodin je jejím pánem.

Tím větší je její prožitek boží blízkosti, milostnosti, milostiplnosti: nikdy nebyla Bohu blíž než právě teď, kdy chová své bezmocné a nezajištěné děťátko. Ono ji potřebuje. Někdo ji potřebuje. Blahoslavení, které tvrdý osud učinil tichými: takové Bůh nevolá, k takovým přichází sám.

Josefovi jistě záleželo na tom, aby byl vpravdě spravedlivý; chudý člověk má stěží víc než svou poctivost – a možná lásku někoho drahého. Jenomže nedávno zdá se Josef přišel i o to málo. Zákon mu nedával jinou počestnou možnost než těhotnou manželku vydat v rodné obci veřejné hanbě a smrti ukamenováním. Jenže to nelze očekávat od toho, kdo ji přes to všechno miluje, stále ještě miluje. A tak Josef volil raději svou nepočestnost, stal se před zákonem spoluviníkem, obešel Zákon. Jeho já ustoupilo tomu nesrozumitelnému dítěti. Lituje, že nebyl minulé měsíce ráznější? Anebo láska vydržela a teď se také v pozadí všeho dění tiše raduje, když vidí štěstí rodičky? V každém případě se už nadále bude setkávat s Neviditelným do té míry, do jaké dokáže přijímat toho synka a jeho matku. Josef to ještě netuší. My už dnes víme, že tehdy se neodvolatelně a naposledy stalo Slovo tělem; Josef to buď prožíval, aniž mohl porozumět, anebo se potácel v temnotách. Moc záleží na tom, jaké máme srdce – zda vnímavé k potřebám druhých, anebo skalně spravedlivé. Spravedlnost je dáma slepá, jak známo.

Kdo vlastně přiměl chaldejské mágy k daleké cestě: zvídavost astrologů, či neodbytná „abrahámovská“ vnitřní výzva? Nevíme a netřeba to vědět. I tak má perikopa v sobě mnoho potěšujícího o tom, jak se Bůh zjevuje těm, kdo jsou neschopni pohledu pravověrného Žida. Závěr jejich dlouhé pouti by je měl správně šokovat: mladý manželský pár bezdomovců a jejich novorozeně. Stejně chudých a nevýrazných vesničanů mohli vidět stovky ve své vlasti; tito mladí bezdomovci jim nemohou nic vysvětlit; betlémské jeviště je také naprosto neprůhledné.

Mágové museli být připraveni, že jako cizozemci na území mimo moc svých domácích bohů budou mít obtíže. Místo toho s nimi jednal anděl… Odevzdané dary naznačují, že naši astrologové nejsou zklamáni, hvězdy je nezklamaly, cosi nepojmenovatelně božského zde přece nacházejí přesto, že jsou poddanými jiných bohů. Proto spokojeně „odevzdali dary“. A hle, odešli s radostí. A moudrým směrem. Zdá se to málo? Pro skutečně hledající nikoli.

Někdy se zjevuje Bůh prazvláštními způsoby, přesto úspěšně. A nemusí to být nutně teologicky reflektované.

Nikdo ze zúčastněných neměl důkazy, že se setkal s Bohem. Rozhodně jej nemohli rozpoznat v tom nemluvněti. Mnozí ostatně viděli či slyšeli totéž, přesto jen někteří „porozuměli“. Boha hledají mnozí rozumem. Rozumem jej také od sebe zahánějí. Ti moudřejší hledají srdcem. Třeba se tak nedozví boží jméno, nevědí nic o odpustcích, neznají zaručený efekt pěti prvých sobot. Zato potkali živého Boha a on se jim odkryl, on našel způsob, jak se dotknout srdcí. Takoví pak vidí Neviditelného.

O devadesáti devíti ze sta platí i dnes: „do vlastního přišel a tito vlastní jej nepřijali“. Nejen Herodes byl mrtev za živa; mrtev byl i zbožný Jeruzalém, který poslal mágy do Betléma, sám však zůstal doma. Život je tam, kde je ochota vidět i nečekané, uznat v nečekaném to vytoužené. Pro mnohé dnes jako tehdy chybí ochota uznat v obyčejném Židu Ježíši zjevení samého jedinečného Boha.

Víra ovšem není lehkověrností, vyžívající se v senzacích. Skutečná víra však bere vážně, že i můj všední a banální život je dějištěm božího tvoření, jevištěm lásky silnější než zákon a spravedlnost. Taková víra umožňuje zahlédnout i v nejvšednějších událostech děje tak vesmírné a nesmírné.

Napadlo vás kdesi potichu, že věřící potom mohou být docela dobře blázny? Správně; svatý Pavel to říká docela otevřeně. Konečně viděl-li někdo z náhodných zvědavců příchod mágů k tak obyčejným rodičům, musel to všechno považovat za absurdní divadlo. Jenže těm, kteří naopak „viděli Boha“, těm musela připadat směšná ta rozumnost jeruzalémské smetánky.

Víra totiž není věcí „selského rozumu“ ani výsledkem logiky věcí; logicky se zachoval právě Herodes. Víra je uměním více vidět a více prožívat, odvaha vidět dál za povrch dění; to se ovšem někdy také nevyplácí, jak zakusil třeba Josef.

Otec našeho Pána Krista Ježíše je podivný Bůh. Ale vytrvale vyhledává lidská srdce a dotýká se jich dodnes na způsob, kterým ta srdce rozumí. I kdyby to bylo skrze astrologii. I kdyby ti omilostnění odešli zpět ke svým chaldejským bohům. Koho se dotkne Bůh, je už proměněn, tvrdil prý už Plato. Já to slýchal vyznávat faráře svého rodného místa a jsem přesvědčen, že i tuhle naději zvěstuje dnešní evangelium.