Není nic divného, že nerozumíme velikonocům ani my dnes; i proto má smysl je slavit každoročně znovu a znovu.

Boží slovo nám přivádí na scénu dva typy věřících: jeden typ je běžný poctivý farník, příslušník takzvané lidové církve, zbožného stáda, odjakživa potěšení paternalisticky laděných duchovních správců; takoví nerozeznají ideologii a víru, pro obojí položí život a obojí vymění za misku včas nabídnuté dobře ochucené čočky. Druhý typ je typ individualisty, reflektujícího skutečnost celou bytostí, tedy do hlubin, ale právě proto mířícího tuatam ve vší upřímnosti docela vedle. Oba vzorky takových typů – ti nově zapálení ve Skutcích i Marie Magdalská v evangeliu – mají za sebou velikonoce. A boží slovo nám naznačuje, že velikonocům ještě neporozuměli.

Všimněme si, proč neporozuměli ti první. Řídili se pochopitelně svým rozšafným rozumem; někdy bychom řekli, že rozumem příliš selským, nicméně mělo to logiku. Možná takovouto: Naši velekněží jsou odborníci, navíc si s Hospodinem tykají. Ti přece musí rozumět situaci, vždyť je k tomu určil Bůh, jsou autoritou. Jestliže tito pověření, vyškolení a moudří lidé Ježíše odsoudili, pak to zřejmě bylo potřeba, jak jinak? Tenhle zbožný a věřící lid se řídil rozumem a navíc poslechl bez reptu, co autorita tvrdí; o posledních velikonocích se tak sice dostali do slepé uličky, ale příště to udělají zas: budou křičet „ukřižuj“ stejně přesvědčeně jako „hosana“, naznačí -li autorita, co třeba křičet. A máme naštěstí zpovědnici.

Jak výslovně píše Lukáš, až teprve vysvětlení Petrovo (ovšem v atmosféře svatodušní, to nesmíme přehlédnout!) se dotklo i jejich solidně zbožných srdcí. To srdce až dosud mlčelo, protože mělo statut nedospělého dítěte. Dospělý byl uznán jen praktický rozum a jeho smysl pro užitečné a vhodné. Dítěti-srdci se občas popřeje nějaký pamlsek, (dnes třeba pouť nebo návštěva hodně vysoké dignity, tenkrát návštěva překrásného chrámu) ale do života dospělých nemá co mluvit. Takový životní styl vystačí v době celosvětové pohody. Při prvním nárazu bouře války nebo jiné pohromy je už jen zavádějící. Petr jak známo musel docela zklamat na dvoře velekněze, aby se z téhle slepoty dostal. A to Petr není zrovna čistý typ selské či lidové zbožnosti.

Maria z dnešního úryvku evangelia byla celý život zvyklá řídit se srdcem. A to srdce se před hrobem Páně ukazuje také zavádějící; zavádělo jí do minulosti. Díky intensivnímu prožitku katastrofy velikonoc uvažuje Marie i po velikonocích jen v parametrech své minulosti: tam v minulosti bylo domněle celé její bohatství. Život v budoucnu jako by pro ni neměl cenu, shání památku po mrtvém. Ani hlas samotného srdce tedy není zárukou, že porozumíme a budeme právi skutečnosti velikonoc.

Přesto vám snad neuniklo, že Maria je skutečnosti velikonočního drama přes svůj omyl přece jen blíž než onen zbožný sedlák. Stačí, aby byla oslovena jménem a svazující kouzlo minulosti je zlomeno; Ježíšovi přítomnému rozumí, třebaže Vzkříšeného potkává vůbec poprvé, třebaže s takovým setkáním neměla zkušenost. Stačilo, aby láska sice formovaná minulostí byla tímto novým Ježíšem oslovena a už jakoby vzkříšena k novému životu rozumí všemu a jedná zase plně pravdivě. Bylo zcela pochopitelné, že toužila se mu vrhnout do náruče, měl by takovou chuť každý, kdo by o něm několik posledních dní i nocí musel tak bolavě přemýšlet jako Maria; ona s ním umírala, ona se s ním musela rozloučit navždy, jak věděla. Ta láska, ač v minulosti různě formovaná a deformovaná dokonce správně porozuměla, když Ježíš její emoce vzápětí usměrňuje. Přijme jeho vůli, je to totiž vůle milovaná; přijímá ji s otevřeným srdcem, přestože její city by ji vedly jinam. Právě takový květ prozrazuje čistou ratolest; v tomto případě čistotu mezilidské lásky. Jedná tu nikoli nějaká „netělesná“ čistota, vyslovuje se tu pravdivě celá bytost. Láska se totiž čistí tehdy, když moje milované Ty začíná mít konečně váhu větší než moje vlastní Já.

Jsme tedy užaslými svědky: tato Maria, která byla jistě zvyklá v životě na leccos, ta dokáže přijmout jeho vůli, umí si ji vyložit v dobrém; proto za svým posláním neodchází smutná, ona jde s radostí v srdci a udělá to, co jí Ježíš řekl. Její láska nebyla nijak zkrácena, naopak: dostala další náplň, stala se nesmrtelnou, smrti nepodrobenou.

Takhle mají vypadat křesťanské velikonoce: mají ústit do dynamické budoucnosti, ne do stereotypu. Ježíš tímto setkáním Magdaleně skutečně budoucnost otevřel. Nebýt toho jedinečného setkání v zahradě u hrobu, Maria by celý zbytek života žila v minulosti fantazií malované; trýznila by se úvahami, jak to bylo kdysi krásné a jak potom Ježíše ubili. Setkání se Vzkříšeným jí navádí docela jinam. Ježíš jako by jí ujišťoval, že minulé je už nadále nevýznamné, je třeba žít budoucnosti. „Ještě jsem nevstoupil k otci“, říká; jako kdyby chtěl zdůraznit, že cesta do náruče boží je ještě dlouhá, že by bylo škoda se zdržovat. On už na tu cestu vstoupil, Marii teprve čeká, ale tam v náruči Otcově se jednou setkají způsobem, po kterém dnes touží… Připadá mi jako zázrak, že Mariino ženské srdce to pochopilo bez zklamání; jako by i cosi z Marie prožilo vzkříšení, tedy uvedení do nového typu existence.

Velikonoce mohou vyústit do mnoha událostí, do prazvláštních prožitků i zkušeností s životem i se smrtí. Ne vše bude také pravdou, ne vše ponese plody. Má – li mystérium velikonoc být mystériem v Kristu a s Kristem, měly by velikonoce křesťanovi „probudit srdce“, tedy obrátit se od svých pouze rozumných kalkulací, od infantilního alibismu přenášejícího svou osobní odpovědnost na autority, od své stádovité zbožnosti do skutečného, nosného a plodného osobního vztahu k tomu, kdo byl ukřižován a vzkříšen. Anebo by měly správně prožité velikonoce lidské srdce i jeho už fungující vztahy pročistit tak, aby zakusilo skutečné milování, nikoli dobývání, nikoli zotročování, nikoli fascinací manipulující a chtivost budící, zato milování silné a přesto pokojné, jak vidíme u Magdaleny odcházející od prázdného hrobu: ještě chvíli předtím nechtěla odejít bez jeho mrtvého těla, teď si odnáší v srdci živé slovo…

Kde se něco z toho podaří, tam je při díle Vzkříšený. Anebo jinak: kdo něco takového prožil, směl prožít s Nazaretským jeho velikonoce. Zatím ne v plnosti, nicméně pravdivě.