Správně jste doufám postřehli, že tady něco neklape: Lukáš už to snad přehání. Bylo by snad doopravdy spravedlivé odmítnout modlitbu zbožného farizeje? Vždyť co věta, to hezká myšlenka; a také modlící se nejeví jako nějaký podvodník, říká, že je vděčný, snažil se. Celník – vždyť víme, kdo to byli celníci, dnes by jim říkali státní mafie, měli celoživotní program vystaven na penězích vymáhaných násilím a často bez právního důvodu, tedy svévolně. Nu, a Lukáš chce, abychom zatleskali, že ten násilník jde domů ospravedlněn – božsky ospravedlněn, kdežto zbožný člověk má smůlu?!

Buď je to všechno jinak, Lukáš to popletl, anebo rozumíme spravedlností něco jiného a je tu dnes řeč pod povědomými slovy o něčem jiném.

Kdyby byl příběh dnešního evangelia jediným svého druhu v Písmě, mohli bychom se utěšovat chybou písaře, semitskou nadsázkou, demonstrací Boží všemohoucnosti a svéprávnosti (či co všechno jste už v této souvislosti slyšeli připomínat). Také hospodář známého podobenství se neostýchá vyplatit stejnou mzdu – denár – za křiklavě nestejnou zásluhu (relativně znevýhodněn je ten mnohonásobně pracovitější dělník) a jindy zase bití zasluhuje ten, který uchoval svěřený hospodářův majetek bez úhony, zatímco pochválen je ten, který s cizím majetkem na vlastní pěst čile obchodoval atd. atd. Tohle nemohou být jen nadsázky. Podle evangelia byl i Ježíšův „otec“ Josef nazván spravedlivým proto, že neuposlechl zcela jasný příkaz Zákona (ovšemže božího), nařizující trestat mimomanželské otěhotnění manželky smrtí ukamenováním. Josef Marii zachránil, ovšem sám se provinil.

Podezření jen zesílí: Není naše obvyklé pojetí spravedlnosti rozdílné od Ježíšova? Anebo tu někdo opíjí ty druhé rohlíkem? A kdo koho? Jisté je: Nebyla-li tehdy víra Ježíšových posluchačů a vposledku i evangelistů scestná, museli pod tím slovem rozumět něco docela jiného než třeba Římané s jejich heslem padni, komu padni, ale jen podle platného zákona, anebo Řekové s jejich snem, že že spravedlivost je tam, kde má každý právě to, co mu patří.

Jistě se už smiřujete s tím staronovým objevem, že Ježíš rozuměl spravedlností něco docela jiného, než oč usilujeme my. A jisté také je, že současníci Ježíšovi rozuměli; Ježíšův pojem spravedlnosti je v jádru společný pozdní židovské zbožnosti, esejcům, Janu Křtiteli, Ježíšovým učedníkům, ba i farizejům a Pavlovi: Rozumí se jí postoj, který my dnes nazýváme solidaritou a zároveň věrností bližnímu, případně věrností mezi Bohem a člověkem. Odejít ospravedlněn tedy znamenalo odejít jako ten, kdo byl přijat boží autoritou mezi ty Bohu vlastní. Ježíš však považuje za rozhodující jisté kriterium, které sice sdílí třeba s Deuteronomistou, ale ne s celou židovskou tradicí: Ježíš je přesvědčen, že spravedlnost je tam, kde má každý to, co potřebuje. Ne to, nač má nárok, ani to, co mají i ti druzí.

V takovém smyslu už není divné, že jsme – podle téhož Písma tak neřecky myslícího – ospravedlněni tu vírou (tak list Římanům), tu zase sebekriticky zkroušenou nadějí (jako v dnešním úryvku z Lukáše), opět jindy službou lásky (list Jakubův). Jedna a táž víra jako životní postoj má prostě mnoho odlišných forem, jakmile se solidarita mezi Bohem a jeho lidem „stává tělem“. A proto není příliš moudré, když tak důležitý pojem někdo svěří pouze schopnostem své logiky a konstruuje si sám pravidla ospravedlnění, byť byla tak moudrá jako řecká nebo římská.

V tisíciletých dějinách spásy se lidé znovu a znovu pokoušejí – před Kristem stejně jako staletí po něm – naklonit si Boha. Chtějí se mu zalíbit dary, oběťmi, utrpením, zásluhami, pečlivostí v povinnostech. Dovedou tomuto cíli věnovat obdivuhodnou energii a houževnatost. Zato málokdo dokáže důvěřovat boží lásce, kterou by si napřed nekoupil, nezkorumpoval nějakou zásluhou nebo dobrovolnou strastí navíc. Za dob Nazaretského v tom umění manipulovat Hospodina vynikali právě farizejští; Ježíš měl mezi i nimi své přátele a vděčné posluchače, přesto tuhle jejich strategii napadal slovem i příkladem. A dodnes jsou lidé, kteří svému milému Kristu Pánu neuvěřili, že tahle zbožná taktika farizejské spravedlnosti má dáti dal prostě na nebesích neplatí. A my dnes stojíme před holým faktem Lukášova podobenství: před boží tváří získal absolutorium ne ten dobře kalkulující snaživec, ale celník.

 Nejde samozřejmě o nějaký teoretický spor slovíček, jde o velice praktické paradigma. To, co Ježíš vidí u současných farizejů, to hodnotí jako hlavní překážku nástupu božího království a jeho spravedlnosti. Žádná z běžných lidských vášní i charakterů se neukázaly dost odolnou hrází proti přicházejícímu království; Ježíš dokázal získat Magdalenou i Matouše, Šimona Petra i „syny hromu“. Ale těchto obchodníků se zbožností, zásluhami, těchto bohorovných obchodních partnerů, těch dobyl Ježíš pramálo.

Obchod mezi nebem a zemí kvete dodnes. Jen úhel útoku na Boží city se mění s módou, styl přemlouvání a smlouvání se nemění. Někdo zkouší Boha umluvit, jiný zkorumpovat přes vlivné nebeské známosti, vystihnout nejslabší místa jeho obrany. Taktika je to úsporná a přes všechna staletí i tisíciletí působí solidním dojmem. Ježíšův Hospodin, ale stejně tak Hospodin proroků tuhle taktiku obcování odmítl, vyplivl ji, říká kdesi Písmo.

Neobrátíte-li se, všichni podobně zahynete, říká Ježíš resignovaně.

Je jistě obtížné opustit cestu mnoha náboženství, pojetí ospravedlnění, které budí lidskou důvěru už mnoho tisíciletí. Ježíš tu změnu smýšlení nejen postuloval, ale také sám na sobě demonstroval nosnost víry v takovou neřeckou spravedlnost boží. Ježíš nežil pro chrám, ale pro mezilidské vztahy. Nejen žil, ale i umíral jako vydávající se potřebě druhých. Umírá proklet lidmi i Bohem1, tedy totálně bez zásluh a bez pojistek, s pouhým výkřikem “ V tvé ruce…“. A hle – žije, jeho paradigma se osvědčilo. Nikdo menší než Hospodin, který právě takového Ježíše vzkřísil, osvědčuje věrohodnost svého Krista. I jeho pojetí spravedlnosti a ospravedlnění.

Křesťan je ten, který Kristu uvěřil, protože shodně s jeho praxí i slovem nehledá zajištění své budoucnosti nikde jinde než v Božím milosrdenství, v Boží spravedlnosti chápané podle Krista. A díky takto podepřené důvěře dokáže pak i to, co by jinak nedovedl: má čas a odvahu třeba mít rád bližního doopravdy, ne jen tak ze zbožnosti.