V dnešním evangeliu se Ježíš zjevuje svým učedníkům u Tiberiadského jezera v  Galileji – na stejném místě, kde dříve nasytil zástup pěti tisíců. Nevíme jistě, proč se učedníci vydali zpět do Galileje. Možná slyšeli, že se tam mají setkat s Ježíšem, nebo se možná jednoduše v nejistotě vrátili domů ke svému původnímu zaměstnání – k rybaření. Ale na tom vlastně asi tolik nezáleží. Důležité je, že Ježíš za nimi přichází tam, kde právě jsou – nejen fyzicky, ale i ve svém srdci a mysli. Věříme, že i nás Ježíš hledá tam, kde právě jsme. Nečeká, až se „duchovně zvedneme“ nebo se začneme lépe chovat k druhým. Přichází i do našich selhání a zmatků.

Podobně jako při prvním zázračném rybolovu, kdy v Lukášově evangeliu Ježíš povolává první učedníky (Lk 5), je to opět Ježíš, kdo dělá první krok. Evangelista Jan použil řecké slovo ἐφανέρωσεν (ephanerōsen), které neznamená jen „ukázal se“, ale také „odhalil svou pravou podstatu“. Ježíš se učedníkům dává poznat postupně.

Šimon Petr se rozhodne jít lovit ryby – chce se postarat o obživu. Ostatní jdou s ním. Celou noc se snaží, ale nic nechytnou. Až za rozbřesku se jejich situace mění. Jan Roskovec ve svém komentáři poznamenává, že přibývající světlo jako by odhalovalo, že učedníci v příběhu nejsou sami.

Ježíš tentokrát nevstupuje na lod, ale stojí na břehu. Promlouvá k nim, ale oni ho ještě nepoznávají. Ptá se jich, jestli mají něco k jídlu. Doslovnější překlad by zněl: „Nemáte nic k jídlu, že ne?“ – otázka, která očekává zápornou odpověď. Ježíš ví, že nemají nic, co by mu nabídli. A učedníci to nepopírají. Prostě odpoví: „Ne.“ Tohle jednoduché „Ne“ je docela silné – je to uznání, že jejich vlastní úsilí nestačilo. Bez výmluv, bez vysvětlování. Někdy je na místě přiznat, že nevíme, jak dál, a že naše úsilí nestačí. Nemusí to být  slabost, ale naopak to může vytvořit prostor pro to, aby Ježíš převzal iniciativu i v našem životě.

Ježíš pak dává pokyn: hoďte síť na pravou stranu. Učedníci ho poslechnou – stejně jako kdysi Petr při jejich prvním setkání. A výsledek? Síť je opět plná ryb. Učedník, kterého Ježíš miloval, si v tu chvíli uvědomí, že ten na břehu je Pán.

Petr na to reaguje trochu zvláštně – obléká si plášť a skáče do vody. Některé komentáře říkají, že to byla jeho netrpělivost být co nejdříve u Ježíše. Jiné, že si v tu chvíli znovu uvědomil svou hříšnost a chtěl se skrýt. Ať už vedlo Petra ke skoku do moře jedno nebo druhé, důležité je opět to, že se na břehu setká s Ježíšem, který je připravený mu odpustit.

Na břehu už Ježíš připravil oheň, chléb a rybu. Stejné slovo pro „ohniště“ se v Novém zákoně objevuje jen dvakrát – zde a u ohně, kde Petr Ježíše třikrát zapřel. Místo, které připomíná selhání, se má stát místem odpuštění a obnovy.

Ježíš dává učedníkům najíst. Není to hladový pocestný, který je prosil o jídlo. Je to hostitel, který zve své učedníky k jídlu, které pro ně připravil. K tomu, aby je nasytil, ani nepotřebuje ryby, které na jeho pokyn ulovili.

Nakonec se Ježíš obrací na Petra třikrát s otázkou: „Miluješ mě?“ – jako by mu dával možnost napravit každé jeho zapření. A při každé odpovědi mu svěřuje nové poslání: „Pas mé ovce.“ Petr dostává úkol vést a starat se o společenství, které si Ježíš z lidí vytváří. Má společenství vést jako člověk, který sám zakusil Ježíšovu lásku a odpuštění, které mají moc překonat všechna minulá selhání.

Dnešní čtení o obrácení Saula vypráví zcela jiný příběh setkání se vzkříšeným Ježíšem. Na rozdíl od unavených a trochu ztracených učedníků, tady vidíme Saula – energického muže, přesvědčeného, že přesně ví, co má dělat: bojovat proti těm, kdo podle něj šíří falešné učení.

Ale i k němu přichází Ježíš a oslovuje ho. Setkání je dramatické. Saul, silný a sebejistý muž, náhle oslepne a stává se závislým na pomoci ostatních. Ježíš mu dává jen jediný pokyn – jdi do města a čekej, až ti bude řečeno, co máš dělat dál.

Až po třech dnech k němu přichází Ananiáš. Ten projeví velkou víru a odvahu, když přijme, že Saul – ten, kdo tolika lidem ublížil – může být skutečně Božím vyvoleným pro hlásání evangelia. Ananiáš uvěří, že Ježíš má moc člověka hluboce proměnit a že jeho odpuštění se může týkat i toho, kdo pronásledoval Kristovy učedníky.

Na první pohled jsou to dva velmi odlišné příběhy setkání se vzkříšeným Ježíšem. U Tiberiadského jezera je Ježíšovo setkání s učedníky tiché, jemné a plné povzbuzení. Naopak setkání se Saulem na cestě do Damašku je dramatické a silné. Přesto mají obě události něco společného: Ježíš je tím, kdo přichází jako první. Přichází tak, aby ho učedníci i Saul mohli poznat a přijmout jako svého Pána. Přichází s odpuštěním, které má moc proměnit život a dává schopnost dál odpouštět a přijímat sebe i druhé a být tu pro ně.