Dnes jsme slyšeli na první poslech obsahově tři velmi různá čtení.

První čtení líčí prvotní církev – to, jak křesťané společně poslouchali učení, tj. vzdělávali se, lámali spolu chléb, tj. slavili tak památku na poslední večeři s Kristem, modlili se, spolu se sdíleli o zázraky a znamení, která zakoušeli ve svých životech, dělili se s potřebnými, chválili Boha. Snad něco z toho zažíváme společně u nás.

Zaujalo mě, že Lukáš píše, že „byli všemu lidu milí“. A hned jsem si vzpomněla na svou mamku, jak by bylo fajn, kdyby se jí tato má cesta líbila… Malebnou iluzi jsme si vyvrátili při přípravě, kdy jsme si říkali, že ty Skutky jsou takové friendly, líbivé příběhy, že jsou tak cíleně napsané.

Druhé čtení v sobě nese povolání: „Budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem.“ A na Ježíšově životě nám domnělý pisatel listu Petr připomíná, že „když mu spílali, neodplácel spíláním, když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. … On na svém těle vzal naše hříchy na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti.“

Na mém pracovišti je většina kolegů, kteří mají životní hodnoty nastavené absolutně jinde než já. Dost často se to projevuje i v pracovních diskusích, kde se pak urputně snažím vyargumentovávat právo, dle mě objektivě pravověrnější právo, ukazovat, že by se daly věci řešit jinak, v rámci celého systému u nás v lékárně spravedlivěji. Většinou je to boj s větrnými mlýny a většinou se nechám vyprovokovat, že tiše spílám těm, kteří tiše spílají mně.

Jan při naší přípravě na dnešní liturgii přecitoval verš z Listu tak, že jsem-li Kristův, pak nespílám (ne naopak), nespílání je ovoce toho, že patřím Kristu.  Stále vědět, že k němu patřím, že on na sebe vzal těžkosti tohoto světa, že já tak mohu nechat některé věci být, nedožadovat se pravdy, pořádku, spravedlnosti, ale vložit to do rukou Hospodina. Pustit tak otěže situace, jít tak v šlépějích Krista. Pro mě je to velmi osvobozující.

V evangelijním příběhu hrají hlavní roli ovce/ovčinec, pastýř a dveře. I když nám Pavel při přípravě připomněl, že lidově se této neděli říká „neděle dobrého pastýře“ a všichni tak myslí Krista, tak zajisté se ale pastýřství nemusí vztahovat jen na Ježíše. (I když samozřejmě o něm primárně text je.)

Dnes je 4. neděle velikonoční, vigilií jsme do Velikonoc vstupovali a ústředním bodem letošní vigilie byla obnova našeho křtu. Svátosti, kdy jsme na sebe přijali poslání/úkol obecného kněžství. Ježíš = velekněz = pastýř. My všichni tak v křestním smyslu jsme kněží, pastýři.

Tak jako Kristus jde na cestě jako Pastýř před těmi, kdo nejprve vešli do jeho ovčince, skrze něho, dveře, a nyní vycházejí z ovčince a On tak jde na životní cestě před nimi/před námi, tak i my můžeme být v tom smyslu pastýři druhých. Myslím si, že někdy můžeme slyšet Ježíšův hlas právě s tímto podnětem. Tento text mi tak nejvíce zarezonoval výzvou odpovědnosti křesťanů nejen za sebe navzájem, za ovce v ovčinci, či na cestě ve stádu, ale právě hlavně za ty, kteří jsou mimo ovčinec, nebo do něj nakoukávají za ohradou. Asi v určitých situacích/vztazích se z ovcí stáváme pastýři. Je dobré, když máme mateřský ovčinec = své společenství, ze kterého můžeme vycházet, ale kam se také můžeme vracet, protože je tam bezpečno. Je tam bezpečno, protože do tohoto ovčince se zpátky naše sestra ovce a bratr ovce může dostat jen přes dveře, přes Krista. Tehdy, když vcházím přes dveře, přes Krista, dostávám se do bezpečného prostoru, do místa klidu a pokoje, a díky tomu asi i můžeme znovu vycházet a být v určitých chvílích pastýři druhých…. možná být i pro ně těmi dveřmi do bezpečnějšího, pokojnějšího života. Dveře jsou důležité, dveře jsou prostředníkem, je nutné je otevřít, spolupracovat s nimi, aby se člověk dostal dovnitř. Je to absolutně jiný způsob, než když člověk přelézá ohradu. Když přelézá, spoléhá se jen sám na sebe, že se dostane do bezpečí.

Náš pastýř, Ježíš, dále pak v perikopě zaslibuje, že nám bude pastvou a že budeme mít hojnost života. To se mi moc líbí. Žalmista přizvukuje, zpívá, že v každé situaci, na travnatých nivách i v rokli šeré smrti, „je Hospodin jeho pastýř, nic nepostrádá, věří, že nebude mít nedostatek“.

V úvodu jsem zmínila, že jsme slyšeli na první poslech tři různá čtení. Co je ale spojuje?

Mně z toho dnes vychází, že základnou je společenství/církev/ovčinec. Z něj může člověk vycházet. Nejprve musí vycházet k sobě (do svého nitra) a poznat, pochopit stopy Ježíše, jak píše Petr, jít v jeho šlépějích. A díky tomuto směru já/my k sobě, můžeme vyjít i do světa, ke světu (já/my → svět). Ne ve stylu odděleně křesťané a svět, ale křesťané právě ve světě. Vyjít jako ovce za svým Pastýřem a hledat jeho stopy, jeho hlas a díky tomu tak někdy se stát pastýřkou/pastýřem svých bližních. Když budeme povoláni. S tím, že víme, že pořád se můžeme vracet do ovčince, mezi své, do bezpečí.