Dnešní první čtení je ze samého začátku knihy Pláč, jejímž obsahem je nářek nad pádem Jeruzaléma r. 587 před Kristem, kdy byl zbořen první Jeruzalémský chrám a velká část izraelitů byla odvlečena do babylonského zajetí.
Kniha Pláč je sice tradičně připisována Jeremjášovi, ale jejím autorem je zřejmě někdo z těch, kdo zůstal v Palestině a dívá se na spoušť kolem sebe. Vidí osamělé město, které mělo mnoho lidu, to je nyní jako vdova, tedy bez právní ochrany, bez struktur podporujících život. Všichni přátelé a milenci Izrael opustili, tedy zradili političtí spojenci. Rozpadají se náboženské jistoty, na svátky na Sion nikdo nepřichází a kněží vzdychají, slyšeli jsme v prvním čtení. Není utěšitele, není útěchy.
Pláč nad Jeruzalémem tady odpovídá skutečnosti, je to pláč nad dokonaným zmarem, nad chaosem, který se dotýká lidských životů v takových situacích. V Písmu celkově najdeme pláče dost, pláč je zde přirozeným výrazem bolesti při úmrtí někoho blízkého, při loučení, při úzkostném zármutku, při namáhavé a marné práci, při nespokojenosti, pláč v Písmu bývá také výrazem vnitřního otřesu, hanby nebo pokání.
Kniha Pláč je jednou z těch částí Písma, která nabízí, aby se zkušenosti utrpení, chaosu, zkušenosti tragických životních zlomů z lidského života nevytěsňovaly. Přítomnou realitu máme nahlédnout v celé své ostrosti. Zařazení knihy Pláč do kánonu Starého zákona nebylo nikdy zpochybňováno, zřejmě se ritualizované („liturgizované“) opakované připomínání nářku nad opuštěnými branami Jeruzaléma považovalo za užitečné. Včetně připomínky toho, že k žalu mohou patřit i jiné emoce – hanba, zneuznání, ale i hněv vůči nepřátelům. Pláč tedy máme v odpovídajících situacích přijímat u sebe a také u druhých – v duchu onoho plačte s plačícími.
Také druhé čtení nasvicuje situaci, která je poněkud k pláči. Pisatel tohoto listu vykresluje Pavla ve vězení před koncem života, jak se snaží předat duchovní dědictví svým nástupcům. V trampotách je zde nejen Pavel, ale i Timotej, ten je vyzýván, aby snášel útrapy pro evangelium podle moci Boží.
Společné pro obě čtení je hledání smyslu utrpení. Když pláčeme, ptáme se Boha „proč“, protože nerozumíme a „jak dlouho“, protože jsme narazili na své limity a nevíme, co bude následovat.
Autor knihy Pláč měl zřejmě několik možností, jak se vyrovnat se situací: přiznat, že bohové Babylonu jsou silnější než Hospodin a přivrátit se k nim nebo se přivrátit k domácím božstvům Kanánu – nebo přeci vytrvat u Hospodina. Jak se ale vyrovnat s tím, že poražený Hospodin je slabý Bůh? Autor to řeší pohledem vina – trest, říká, že Izrael byl sklíčen pro množství svých přestoupení. Hospodin je ten, kdo vyvedl Izraelce z Egypta, dal jim smlouvu na Sinaji a kanánskou zem. Bůh si Izrael ovšem zavázal věrností ale oni zklamali. Přítomné utrpení není proto příznakem Boží slabosti, naopak je to jeho síla, která Izraelce trestá za nevěrnost. V knize Pláč se nakonec objeví naděje těchto spravedlivě potrestaných, kteří doufají, že jejich trest je kompletní, že Hospodin se nebude hněvat navěky a že slyší jejich modlitby. Navzdory traumatu z nedávných událostí, autor knihy Pláč věří, že dveře obnoveného Hospodinova milosrdenství jsou stále otevřeny. Naděje zde tedy trvá, ovšem víme, že samotné myšlení ve struktuře vina – trest je trochu achillova pata starozákonní teologie.
Autor 2. listu Tim jde na věc jinak. Autor vkládá do Pavlových úst, že to, co je na Pavla naloženo, snáší a nestydí se za to. Také Timotej se zde nemá stydět za – jak se zde píše – svědectví našeho Pána a nemá se stydět ani za Pavla, jehož čest byla zpochybněna tím, že byl uvězněn. Utrpení zde už není nahlíženo jako ostuda a trest za hříchy, protože patří do křesťanství nějak organicky, jako patřilo do života Ježíše z Nazareta. To je ono „svědectví našeho Pána“.
Křesťan proto nemusí dohledávat, za které hříchy trpí, nebo zda trpí zrovna nevinně a podobně – tato starost prostě nepatří do našeho života, jsme od ní osvobozeni. Utrpení a pláč byly součástí života Ježíše, a proto není ostuda nebo omyl, když je součástí života takového služebníka z dnešního úryvku Lukášova evangelia a součástí života každého pořádného křesťana.
Pokud nás utrpení zasáhne, pláč tedy není na škodu. Díky kristovské cestě, ke které se hlásíme, ale může pláč ustoupit naději. Podobně jako Ježíšovu utrpení dalo smysl jeho zmrtvýchvstání, můžeme také my doufat, že na konci všeho našeho potýkání už nebude pláč a skřípění zubů, ale sám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, který nám každou slzu z očí setře už natrvalo.