Ve středu večer jsme začínali naše exercicie s tím, že nás shromáždil Vzkříšený Pán, abychom se podobně jako kdysi apoštolové modlili a prosili o moc z výsosti. Strávili jsem tu spolu 4 dny a každý z vás si dnes musí odpovědět sám, jaké dary obdržel. Ale my křesťané na dar Ducha svatého čekáme a prosíme o něj a jeho dary vlastně stále: 9 dní,50 dní, ale i dlouhá léta. Den Letnic je den, na který stále čekáme – jak jsme o čekání mluvili – čekáme s Ježíšovým příslibem, že Ducha pošle (a posílá) a s vědomím, že Letnice nejsou jednorázová událost, která se stala kdysi před více než 2000 lety a my si ji jen připomínáme. Věříme a máme snad i zkušenost, že vylití Ducha probíhá stále a je otevřeno i budoucnosti. Prožili jsme naše osobní Letnice ve křtu a biřmování a snad jsme prožili Letnice i ve společenství a v církvi (II. Vatikán, některé kroky papeže Františka).

V dnešním evangeliu, které je z Ježíšovy řeči na rozloučenou, Ježíš před příslibem seslání Ducha objasňuje učedníkům svoji jednotu s Otcem. Říká: „Kdo viděl mne, viděl Otce“, „Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně“. V další kapitole pak mluví o naší jednotě s Ním na obrazu vinného kmene a ratolestí a vyzývá učedníky (tedy i nás), abychom s Ním zůstávali pevně spojeni a nakonec ve velekněžské modlitbě prosí, „aby všichni byli jedno jako ty, Otče ve mně a já v tobě, aby i oni v nás byli jedno.“

Vyjevit jednotu s Otcem bylo jedním z Ježíšových poslání zda na zemi – Ježíš přišel, aby nám zjevil Otce – jeho lásku, dobrotu a milosrdenství, aby nám zjevil, že Bůh je láska. A do jednoty s Otcem vtahoval i své učedníky a do této jednoty přitahuje dnes i ty, kteří v Něj věří – a to působením Ducha svatého.  Ježíš jakoby říká: Vidíte mne, vidíte ve mně Otce, vidíte ve mně i pravé lidství – obraz Boha – víte tedy, jak žít. A já, až odejdu, vám k tomu pošlu potřebnou sílu- Přímluvce, Zastánce, Ducha svatého. Ježíš zaslibuje nejen seslání Ducha, který učedníkům připomene vše, co říkal, Ducha, který je vlastně novým způsob, jak Bůh přebývá v člověku po Ježíšově odchodu, Duch, který, jak říká apoštol Pavel dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti a dědicové a v němž můžeme Boha s dětskou důvěrou oslovovat Abba-tatínku. S tím se mi spojuje to, co řekl otec v podobenství o marnotratném synu staršímu trucujícímu bratrovi: Synu, ty jsi stále se mnou a všechno, co mám, je tvé. Spolu se sesláním Ducha dává Ježíš  také dar pokoje. Seslání Ducha svatého a dar pokoje spolu těsně souvisí – oba tyto dary jsou plodem Ježíšova života, smrti, vzkříšení a oslavení. To je velmi pěkně vidět ve 20. kapitole Janova evangelia, kde Ježíš před tím, než vdechne učedníkům Ducha, oslovuje je dvakrát Pokoj vám. S Duchem tedy přichází i pokoj – dva dary, které nám Ježíš přislíbil a stále dává, a které nás uschopňují k Jeho následování, ale také k jednotě. Duch svatý je ten, který je poutem lásky nejen mezi Otcem a Synem, ale sjednocuje i nás s Ježíšem a tak i s Otcem a také nás navzájem.

Olivier Clement říká, že Duch je velký scelovač každodenna. Letnice jsou den velikého vylití milosti, den, kdy si vzájemně rozumíme, den, kdy všechny odlišné údy či ratolesti se radují jeden z druhého (jedna z druhé), den velikého shromáždění a vyslání. Ale my na tento den nejsme nikdy úplně připraveni. Čekáme na Ducha, který nám už byl dán. Čekáme na svěží vánek v poušti našich starostí a aktivit, čekáme na oheň, který v našich srdcích už byl zapálen, čekáme na život, který nám už byl dán. Ale často čekáme – jako učedníci – tak trochu za zavřenými dveřmi. Trochu se bojíme té stránky Boha, která je neovladatelná, nevysvětlitelná a kterou nelze ani nějak nastrkat do našich teologických kategorií. Jak jsme se modlili v modlitbě Karla Rahnera „ Naše srdce se ve skrytu bojí tvého příchodu, protože jsi nezištný a jemný, protože jsi jiný než ono.“ Prostě Duch si vane, kam chce, a občas působí v životech lidí i církve – pokud je mu dán prostor – zemětřesení.

Bůh naštěstí našim malým cestám přivykl. Ví, že se raději zabydlujeme v našich malých jistotách a než ve svobodě a náročnosti evangelia. A Bůh má vůli i moc to prolomit. Duch nakonec překoná překážky, které klademe, obdaří nás dostatkem pokoje, abychom stanuli tváří tvář ranám na Ježíšových rukou a nohou a v jeho boku a abychom se setkali s pravým živým Ježíšem. A ten nás posílá tak, jako Otec poslal Jeho a říká nám: Pokoj vám dávám. Ať se vaše srdce neděsí.