Dnešní evangelium popisuje svatbu v Káni Galilejské. Jedním ze způsobů jak tento text uchopit a porozumět jeho poselství, je zapojit do našeho zamyšlení se také nad textem sz čtení z Iz, zvláště pak v. 5: „Jako se žení mládenec s pannou, ožení se tvoji synové s tebou a radostí ženicha z nevěsty se z tebe bude radovat tvůj Bůh“.
Ten příběh je tak čtivý, až by mohl svádět naši představivost opravdu k zážitku nevídaného, až velmi podobného  „ zázraku jako triku“, a ani by nás to nepohoršilo, protože vypovídá o službě pro druhé a o „zažehnání“ případného trapasu na svatební hostině.

Z Izaiášova proroctví se Izraeli dostává Boží ujištění o Jeho blízkosti, o jeho nejužším svazku s Hospodinem: „    již nebude… Pustá, ale bude nazývána: Mám v ní zalíbení a tvá země bude Provdaná, protože Hospodin bude mít v tobě zalíbení a tvá země bude mít manžela“.  Setkáváme se s jednou s metafor, která nám v Bibli připomíná ten nejužší vztah Hospodina s námi lidmi – vztah muže a ženy, vztah nevěsty a ženicha. Že Bůh má zalíbení v každém člověku, jsme si připomínali i o Vánocích – …“a proto lidství přijal ve svém Synu, který nám ukázal Jeho – tj. Boží lásku“. O vánocích jsme si také připomněli postoj Ježíšovy matky Marie, která ……“ však všechno (zvěstování, Ježíšův původ z Boha a jeho Ducha) uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o tom“ v pokoře a trpělivosti „s ním jít“. Ono se vše projeví, důvěřuje, v příhodném čase. K postoji Marie se ještě vrátím níže.

Evangelista píše příběh o svatbě v Káně až po mnoha letech, kdy „křesťané“ prožívali své životy již ve svých církevních obcích s Ježíšem vzkříšeným, jak věřili. Prožívali je však i ve společnosti a prostředí, které bylo velmi různorodé nábožensky, spirituálně, ale i pod vlivem různých teologických směrů a pokusů uchopit „pravdu“ (gnostiků či opačných směrů naopak zpochybňujících Ježíšovo božství atd…). Takové prostředí mívá vliv na jistoty, které jsme zakusili, ale i na naději, kterou očekáváme. Jan chce jim, a o nic méně i nám, dalším generacím, připomenout proroctvími kontinuitu sz i nz (symbolů věrnosti Boha v „zalíbení v člověku“). Svatba v biblických textech často symbolizuje nebo metaforou přibližuje vztah Hospodina a jeho lidu, přirovnáváním k manželství nebo vztahu ženicha a nevěsty či důležitost svatební hostiny. Svatební hostina v radosti a veselí všech zúčastněných i pořadatelů je nám předkládána jako ikona završení eschatologické radosti. Završení, které následuje po společné cestě a projevu vzájemné důvěry v Hospodinovo království.

Také dnešní evangelium má být posilou Kristovým následovníkům, že Boží příslib „zalíbení v člověku“, zamilovanost do Jeho nevěsty, je trvalé, nehroutí se, ani když selže někdo, kdo selhal či špatně předpokládal. Je to dobrá zpráva o ochotě Hospodinově proměňovat a napravovat absenci naší důvěry ve Správce vinice, který daroval jednou provždy zdroj k růstu ratolestí, aby přinášely „dobré víno“ navzdory okolí či nedokonalostí prostředí nebo jednotlivých výhonů. Ten příběh, nám má připomenout opravdové lidství, se kterým Bůh počítal a počítá, počínaje „lidstvím, které přijal ve svém Synu, který nám ukázal Jeho – tj. Boží lásku“.

Proto se rád vrátím k postoji Marie, Ježíšovy matky, jejíž pokorný postoj při „vánoční události“ jsem zmínil výše (a rozmýšlela o všem a uchovávala ve své paměti). Dnes jsme slyšeli její strohé konstatování: …“nemají víno“, ale jako by pokračovalo starostlivým a nevysloveným: „… a není to škoda?“.

Snažme se i my mít takový postoj. Pomůže nám připomínat si věrnost Boží projevující se v našem lidství a pomůže nám také přijmout plné lidství Ježíšovo, projevující se v jeho odpovědi, když matce řekl: „Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina“, a jakoby nedořekl: „Nemají víno? A co já teď s tím?“.

Evangelista Jan může touto Ježíšovou odpovědí poukazovat na jeho pozdější předvelikonoční i velikonoční propojení se se svým Otcem skrze kenozi, tj. totální Ježíšovu vydanost do Boží vůle – „v té pravé hodině“. Ale mně přijde více pravděpodobné a v Janově narativu a svědectví o Ježíši takovém, který rozpoznává nepostradatelnou potřebu životadárné jednoty s vůlí Boha „milujícího svou nevěstu“ a také jako o tom, který bezmeznou důvěrou živí svou naději k naplnění Hospodinových příslibů hostiny v božím království, – o takovém znamení chce Jan svědčit Ježíšovým následovníkům a také je motivovat tím, že důvod k radosti pro všechny „v nichž má Bůh zalíbení“ bez přerušení trvá. A nejen že trvá, ale má být a je základní iniciací pro konání mnohých dalších „znamení Boží blízkosti“, o kterých v Bibli čteme. Dnešní dobrá zpráva nám dosvědčuje, že Ježíš (navzdory jakési „provozní neřešitelnosti“) vydal počet ze své naděje a zároveň také posílil naději své matky Marie, která naplněna prožitými zkušenostmi blízkosti svého Boha, nepřemlouvá Ježíše, ale vyzve služebníky: …„Cokoli vám řekne, učiňte.“

V souvislosti dnešních textů bychom se ještě mohli zamýšlet a rozjímat nad mnoha dalšími pojmy a symboly pro nás užitečnými, např. voda, kamené nádoby, ovoce, ratolesti, žízeň…atp, které by nám přinášely více světla do představ Boží blízkosti.

Budiž nám však radostí, že Správce vinice trvale pečuje o zdroj mízy pro každou vinici i ratolest v ní, prostřednictvím svého Ducha lásky a nemůže dojít k přerušení z jeho strany. On nikdy nezpůsobí nedostatek vína uprostřed Hostiny, ke které nás pozval. Záleží jen na nás, do jaké míry jsme ochotni být ovocem chutným a užitečným k proměnění do vína působícího druhým radost, obveselení, naději. Do jaké míry jsme ochotni se podělit s našimi spolu stolovníky následováním Ježíše v důvěře a naději vydávat skrze Něho a s Ním různá znamení o věrnosti a blízkosti Boha. Vydávat znamení o uzdravováních, duše, těla, ducha, vztahů, překonávání tmy, a svědčit o jeho milém srdci i odpuštění. A to skrze dary, kterými nás obdarovává, neboť to všechno působí jeden a týž Boží Duch. Duch naplňující bezpočet nádob připravených přijmout „dobré víno“ k radosti všech „svatebčanů“.