Kdo žije s Kristem, pozná skrze Ducha svého Boha – dárce věčného života. Tuto větu jsme si vybrali jako téma dnešní liturgie.

Jak, poznal Boha apoštol Pavel, jsme slyšeli v prvním čtení. Slyšeli jsme jeho misijní řeč, kterou pronesl na starořecké radě starších v Athénách. Odvedli ho tam epikurejští a stoičtí filosofové a Pavel při své řeči navázal na to, co znali, na jejich představy a názory. Athéňané ctili mnoho bohů a snažili se na žádného nezapomenout. Proto také měli jedno místo vyhrazeno „Neznámému bohu“. A Pavel jim řekl, že právě ten „neznám bůh“ je jediný a pravý, je Stvořitelem nebe i země. Od lidí nic nepotřebuje, protože je vlastně dárcem všeho. Chce ale, aby všichni lidé změmili svá smýšlení a chovali se tak, jak jim to ukázal Ježíš, kterého k tomu určil a jako důkaz své vůle ho vzkřísil z mrtvých.

I když budeme s Kristem jako křesťané skutečně žít, neznamená to, že budeme chráněni před každým utrpením. Kristus sám nespravedlivě trpěl. On sám v našich srdcích nás zbaví strachu z lidí a připraví nás k obraně proti nespravedlivým obviněním. Naším úkolem je uvědomit si svou vlastní odpovědnost a z vděčnosti k Bohu být milosrdní, velkorysí, shovívaví a mírní k lidem kolem nás. Tak budeme připraveni vydávat svědectví o naději, kterou máme. To se nám snažilo objasnit druhé čtení dnešní neděle.

V Janově evangeliu jsme slyšeli pro dnešní den vybraných několik vět z Ježíšovy řeči na rozloučenou. Ježíš věděl, že jeho odchod k Otci bude pro jeho učedníky těžko uchopitelný, věděl, že jim bude chybět jeho fyzická přítomnost, společné putování, možnost klást mu další otázky. Chce je utěšit a slibuje jim, že požádá svého Otce a jeho Otec jim pošle Zastánce, Pomocníka – svého Ducha, Ducha pravdy. Duch pravdy není hmatatelný a není ho vidět. Přijde k nim v podobě vnitřního oslovení, které pro svět není důkazem. Učedníci nezůstanou sami, tento Duch Boží jim bude připomínat všechno, co jim Ježíš řekl. Skrze tohoto Ducha budou spojeni s Ježíšem i s jeho Otcem. Bude to jiné spojení, než dosud poznali. Ježíš říká učedníkům: „Jestliže mne milujete, zachovávejte má přikázání“. Výzvou k zachovávání přikázání myslí celou šíři zjevení od svého Otce, nejen dodržování naučených základních mravních zásad
a povinností. Od lásky k Ježíšovi se má odvíjet celá životní orientace učedníků, tedy i nás. Uskutečňování lásky k Ježíšovi v zachovávání jeho přikázání, klidně můžeme říci vědomé jednání na jeho způsob, vede k hlubokému spojení člověka s Trojjediným Bohem, k pochopení jeho díla a spolupráci na něm.
Zárukou povýšení člověka k životu v Bohu je přijetí Ducha Božího, který je nám darován. Ten, kdo se stal Kristovým, Ducha Božího přijal a nechá se jím vést, se stává zcela jiným, totiž Božím. Z Boha žijícím člověkem, který má odvahu vzdát se toho, co Boží není. Vstupuje do nové oblasti svého života a může za sebou zanechat všechna svá zklamání a zranění. Ví, že svým životem nejde sám, ale že Vzkříšený Ježíš jde s ním a je v něm.