Text, který jsme před chvílí slyšeli v evangeliu – zvláště 1. až 3. verš „¹Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. ₂To bylo na počátku u Boha. 3Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.“, si jistě umíme představit jako sochařem vytvořený nápis či obelisk, který by byl umísťován na všechna významná a důležitá místa po světě, aby byl pro lidi všech národů „důkazem“ a upozorněním, kdo je původce a vládce světa a kdo je jeho pánem. Evangelistova dobrá zpráva, naštěstí, pokračuje dál. Pokračuje dosvědčením, že to by nebyla dobrá představa, nepřinášela by ten „pravý“ obraz Pána světa, protože svědectví a zkušenosti z doby kdy žil, se ubíraly diametrálně jiným směrem. Tato dobrá zpráva, vypovídá o jedinečnosti, svrchovanosti a věrnosti Hospodinově. Avšak ze zcela jiného než „triumfálního“ důvodu. Totiž bohů či božstev, které lidstvo ve svých dějinách uctívalo, stále ještě uctívá a spoléhá se na ně i v dnešní době, je dostatek. Ve sz sice můžeme číst o mnoha vnímavých a Bohu naslouchajících mužích i ženách (říkáme jim proroci), kteří vyvolenému národu s naléhavostí, tlumočili Hospodinovu vůli, povzbuzení a přísliby o jeho věrnosti přemáhající všechna lidská selhání. Mnozí jejich vrstevníci i lidé jiných epoch, jejich (a boží) sdělení přijali, ale také jiní mnozí je nepochopili nebo jim neuvěřili. Uznávání atributů jedinečnosti a svrchovanosti svého boha vyjadřovali různě, třeba si je odlévali do bronzu, tesali je do kamene či ztvárnili do jiných zobrazení a svou věrnost podle vlastních představ vyjadřovali jejich uctíváním. Tím se podstatně však nelišili od okolních národů s jejich božstvy.

Dnešní evangelium nám má oproti „statusu boha jako triumfálního Vládce“ naopak vydávat svědectví o – do té doby – „neslýchané zvěsti“, že už nastal čas, kdy bude Bůh s námi na zemi jako člověk. Tak se projevila jeho jedinečnost, jeho svrchovanost i jeho věrnost nám lidem, kteří přijmeme a přijímáme nabídku stát se Jeho dětmi. Ano, že ten pravý čas Božího příchodu do světa pozemského nastává, To „nový prorok„ Jan, se vší pokorou připomíná vyvolenému národu i nám.

Jeho „dobrá zpráva“ nás vrací do let prvních křesťanských obcí, do jejich víry a zkušeností z života v takové víře, kdy tyto úvodní verše zpívali při společných setkáních jako hymnus vyznání o jedinečném spojení Ježíše s Hospodinem. Hymnem o „Božím vyslovení se“ jak se Slovo stalo tělem, nám evangelista připomíná prožitou zkušenost Ježíšových učedníků a následovníků, že ten Bohu oddaný muž, Ježíš, než dospěl, se uprostřed jejich společnosti narodil jako „obyčejný človíček“ rodičům, kteří se patrně ničím nelišili od ostatních, vyjma jejich obdivuhodné důvěry božímu ujištění, že jejich dítě přišlo na svět z Boží vůle a odvahy to v pokoře přijmout. Evangelium o jeho narození nám to připomnělo před několika dny. Janova dobrá zpráva nám v dnešní perikopě předává hned v úvodu svědectví o vtělení Boha ve svém Synu, a to s vědomím toho, co Ježíš všechno v průběhu svých pozemských dní prožil – včetně jeho konce. Vydává totiž svědectví o naději, že se tento Ježíš, pro všechny Bohu věrným, stává opravdovým Světlem pro život. A protože životní cesta, kterou prožil uprostřed lidí a s nimi, ho přivedla do slávy Boha jedinečného, svrchovaného a věrného. Mnozí tehdy, ale i nyní (bohužel i v církvi) jsou v pokušení myslet si a praktikovat, že Ježíši Kristu náleží jakási zvláštní, „více ceněná čest“, vidět ho především jako Boha, kterého nikdo neviděl, který nějaký čas dělal, jako by alter člověka. Takový pohled na Ježíše však nemá nic společného s výpovědí evangelia o jeho životním příběhu ani o Božím záměru.

Právě evangelistovo svědectví, že “Slovo se stalo tělem” nám lidem sděluje, že Ježíš je skutečný člověk, jeden z nás, také posiluje víru proti pokušením „tesat či odlévat Boha vlastních představ“ k uctívání nebo proti iluzím, že Bohu je člověk „málo“. Dále ujišťuje, že v tomto skutečném člověku Ježíši, který se narodil v Betlémě či někde v okolí, se Bůh setkává přímo s námi (Immanuel). Toto svědectví představuje Syna Božího jako Syna narozeného z ženy v jeho plné lidskosti.

Ač počat z Božího Ducha (má počátek v Bohu), je smrtelným člověkem, s hranicemi svých sil — prožívajícím únavu, prožívajícím smutek i radost, je odkázán na druhé, ale i jiní na něm, člověk s omezenými možnostmi, se svou lidskou slabostí — ne hříšný, ale člověk nemohoucí a pokoušený, naslouchající i poslouchající, otevřený růstu a učení se od rodičů i autorit,   až k dospělosti a křtu, pravdě věrný a pokorný až do úplné vydanosti -včetně smrti, až do té chvíle, kdy byl vzat do slávy Otcovy.

Sv. Augustina prý někde napsal: Slovo se stalo tělem, aby se člověk stával člověkem. Přijměme tedy a důvěřujme Bohu, že od počátku zapojuje „lidskou přirozenou neúplnost“ do svého plánu v příběhu Ježíše z Nazareta. Syna člověka, který se skutečně stal svým následováníhodným životem vydanosti vůli Boží, stal se obrazem Boží slávy. A skrze něj se nám zjevila (vtělila) Boží láska i moc učinit nás jemu podobnými. Budeme-li ho následovat, On, Bůh, promění i naše nedokonalé lidství ke své slávě – svou „milostí, za milostí“, kterou nás zahrnuje.

Slovo Boží se stalo tělem, tělem, které nedovedlo ještě říci ani jediné slovo – to nemluvně. Ani slovo, při narození  – avšak v pravý čas, když tento z Boží milosti vyvolený člověk Ježíš dospěl a dozrál k rozpoznání a přijetí vůle Boha svých předků předávané proroky, když vírou zakoušel překypující zájem a zalíbení Boha v člověku, spolehnul se na věrnost svého – B. Otce. Přijal ji celou svou bytostí – zůstal věrný až za hrob. A evangelista proto dosvědčuje: “Viděli jsme jeho slávu” – tehdejší svědkové to zakoušeli a nějakým způsobem to zakoušíme i my, když uprostřed nás působí vtělené Slovo svým Duchem.

Dobrá zpráva nám nabízí svědectví o povelikonoční víře Kristových učedníků a následovníků. Svědectví o víře v Boha vtěleného v Ježíši, svědectví o důvěře tomu, který byl ukřižován a Hospodinem vzkříšen do Jeho slávy, svědectví o tom, že tato žitá víra dokáže překonávat každou temnotu lidských příběhů, dokáže přinášet radost i šalom, že dokáže vtělit blízkost Boha, který svým Duchem vybízí a posiluje k následování Ježíšova života, života sdílení lidství s druhými“, sdílení lidství šířením vděčnosti a naděje, že Bůh je s námi za všech okolností, protože touží po tom zahrnout nás – syny a dcery- do své slávy.