Vánoční homilie Hradec 25.12. 2025
Jako každý rok si zde v Hradci v tomto našem společenství připomínáme narození našeho Pána a spasitele.
Ne, to není obdoba našich narozenin, zde jde o něco diametrálně odlišného. Ano, z médií a od lidí se doslýcháme, že Vánoce jsou svátky klidu pokoje rodiny dobrého jídla a konzumace různých dobrot, které si tolik během roku nedopřejeme, konzumace zajímavých televizních pořadů a rodinných návštěv. Že mi lidé, máme na sebe být hodní alespoň o Vánocích atd.
Ne, nebudu se tomu smát, neb mnozí lidé tomu takto věří, a skutečně se o Vánocích snaží být o něco lepší, jsou více než kdy jindy ochotni pomoci druhým. Ostatně i já mám mnohé z toho rád. Zde jde o to, abychom pod tímto nánosem nezapomněli na to podstatné. Je toto pro nás křesťany dostatečná připomínka Kristova narození? Nemáme, sobě a světu připomenout ten pravý význam Vánoc?
Zde jde přeci o aktualizaci a zvnitřnění toho, co pro nás Bůh vykonal a i toho co my díky tomu můžeme a máme dělat pro druhé. Je dobré si uvědomit, že naše víra nestojí na dějinnosti Lukášova podání, ale na onom příběhu plného paradoxů kde se Boží majestát Boží moc svěřuje do lidské bezmocnosti.
Je to nepochopitelné, ale je to tak. Bůh se prostřednictvím nikoho menšího než skrze svého vlastního syna, skrze bezbranné lidské dítě doslova vlámal do tohoto světa. Ne triumfální vládce, vojevůdce a všemi respektovaný bohatýr, ale bezbranné dítě narozené v chudobě jeslí. „To nevymyslíš“, to je paradox křesťanství, které dle mého názoru nemá být triumfalistické, mocichtivé, okázalé atd., ale služebné, být tu pro potřeby tohoto světa. V tom je i naše vlastní záchrana a zde tkví recept na jeho přežití.
Máme v naději doufat vždyť v Božím království je vše dobré a Boží království si poradí i s našimi slabostmi a hříchy. Tešme se na něj, to ano, ale ono už je zde mezi námi a v plnosti jednou určitě přijde. Poselství Vánoc je, že se nemáme ničeho obávat, když máme takového zastánce, který s námi počítá a chce s námi spolupracovat na tom, abychom už teď mohli zakoušet Boží království. Jde o to přijmout nabízenou spásu navzdory našim strachům a nezájmům. To je každodenní proces, ano, proč to neříct je to práce, a není to lehké, ale k tomu jsme pozváni.
Jak pozná tento svět křesťany? Za mne i tím, že z nás bude vyzařovat pokoj, že nebudeme mít strach o sebe, strach z toho či onoho, ale budeme pracovat na tom, aby ani naši bližní strach neměli a svědčit o té naději ve kterou věříme. Spása od Boha na nebesích jde i od člověka a přes něj a není to sranda. Ta spása je velmi konkrétní a lidská. Ti nejmenší a nejnuznější jsou obdarováni. Boží moc je v lidské bezmoci. Josef – frajer – vzal to na sebe je milosrdný k Mariině těhotenství. Marie přijala roli bohorodičky a i Ježíš Kristus je milosrdný.
Spása je od hříchu je to Boží reakce na nás hřích, protože ví, že dokonale dodržet zákon člověk nedovede. Spása je dar. Naše záchrana není abstraktní, Bůh nezůstane někde v klidu na obláčku, ale vstoupí do lidské situace tak, že ji nese, léčí a obrací. Záchrana není jen nějakým právním úkonem, který si mužeme třeba i koupit. Ne a ještě jednou ne. Zde jde o proměnu člověka, jde tu o smíření, obnovu vztahu a o osvobození z moci hříchu, smrti a strachu. A proměna člověka se typicky děje osobním setkáním a následováním — proto je to „přes někoho“: skrze Krista jako živou osobu, ne jen skrze nějaký„princip“ či právní floskuli.
Bůh je bohem smlouvy, který jedná v konkrétních dějinnách. Bible je „příběhová“: Bůh jedná skrze Abrahama, Mojžíše, proroky. Ne proto, že by to neuměl bez nich, ale protože chce vztah, ne jen zásah. Vrcholem je vtělení: Bůh jedná zevnitř lidských dějin. Jsme zachráněni milostí ,tak proč bychom sami neměli být milosrdní?
Spása se rodí z milosti a i v zdánlivě nesmyslných věcech může být smysl – a to je naše naděje. Ano, setkání s Bohem může, ba dokonce i má vzbuzovat bázeň, ale rozhodně z tohoto setkání nemáme mít strach. Ostatně i v Lukášově evangeliu se jasně píše, že pastýři nemají mít strach, ale že se mají radovat. Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi Božího zalíbení. Tento překlad se mi líbí, neb poukazuje na to, že si nás sám Hospodin zalíbil, a právě proto je tak milosrdný a dává nám šanci toto milosrdenství a naději šířit dál a ne jenom o Vánocích .
Boží plán vzdor chaosu tohoto světa se skrze lidské milosrdenství a křehkost prosadí. Ano, prosadí, ale potřebuje k tomu i tu naši nedokonalou lidskou součinnost, a díky této spolupráci už teď můžeme zakoušet Boží království na této zemi.