Nedomnívám se, že blahoslavenství jsou morálním apelem ve smyslu „buď chudý, abys byl požehnaný Hospodinem“. Já se ale málo postím a nehladovím, tak o těchto věcech nemám zkušenost. Ale zažil jsem a stále zažívám dost pláče nad tím, že něco, bych bazálně potřeboval pro svůj život, je pro mne beznadějně nedostupné. Takže ta dnešní Ježíšova slova, že jako plačící přeci jen dojdu radosti, jsou pro mne lákavá.

Lukášův Ježíš je nejvíce ze všech evangelistů sótér – spasitel, který je tady a teď pro chudé všeho druhu. Pro všechny, kteří hladovějí, protože nemají na to, aby naplnili svůj život štěstím, smyslem, není tu, co by jejich hlad utišilo. Za Ježíšem mají přijít ti, kteří pláčou, protože zažívají ne-štěstí bez východiska, starozákonně bychom dokonce řekli, že zažívají ne-požehnání od Hospodina. Ježíš je tu i pro ty, kteří jsou tupeni lidmi, protože se snažili udělat něco dobrého a místo ocenění byli zneuctěni a zakoušejí křivdu a nenávist.

Ať všichni takoví jdou k Ježíšovi, volá Lukáš: opravdu všichni, židé z Judska a Jeruzaléma, ale i pohané od pobřeží Týru a Sidónu. Ježíš vás uzdraví a pro to, co zůstane neuzdraveno, uslyšíte od něj volání k naději na dluh, k naději, která není opřena o to, co je vidět, volání k naději proti vší naději. A spolehněte na takové volání, protože Ježíš je sám garancí takové naděje. Ježíš přece nejvíc za svého pozemského působení, nejvíc pak na kříži, zažil, co je to pronásledování a zneuctění, hlad a žízeň, pláč nad marností všech svých nadějí. Ale jestliže byl Ježíš vzkříšen a žije, naše víra a naděje marné nejsou – vzkříšením se jako by jeho naděje proti všem nadějím potvrdily jako směrodatné: naděje je pak ten pilíř, na který lze pověsit svůj život. Nezoufejte, doufejte, říká Ježíš, lidské naděje budou ve vzkříšení asi naplněny úplně jinak, ale žádná z nich nebude zmarněna. Kdo doufá, je už blahoslavený.

Možná se Ježíš naučil takto doufat, když četl Jeremjáše, který na vlastní kůži zažíval zmar svého národa, odvlečení do babylonského zajetí. V této bídě Jeremjáš volá: požehnaný je ten, kdo spoléhá na Hospodina, jehož nadějí je Hospodin. Jeremjáš doufá, že Hospodin umí vyřešit i věci beznadějné.

V tom mají nejspíš nevýhodu ti, kteří nepociťují žádnou z prázdnot a hladů, protože se dokáží nasytit sami, a nezáleží, zda je to takříkajíc poctivě nebo nějak jinak. Těm běda, protože riziko, že je dostatek uzavře vůči doufání na záchranu od Hospodina, je až příliš velké. To sebeuspokojování hladu je zrádné, já to na sobě znám až příliš dobře, když si svůj hlady a své touhy umím sytit nějakými triky sám a tak si je prostě zastírám, utíkám od nich. Ježíš dnes také volá k odvaze neutíkat od svých hladů a pláčů, třeba od pláče třeba nad tím, že nejsem a nebudu tím, kým bych chtěl a měl být, že moje perspektiva do budoucna je vratká, že se cítím beznadějně ve vztazích s nejbližšími nebo pláču nad světem, ve kterém žiji. Všechno to volá po uzdravení a skrze mou naději to jistě uzdraveno bude, protože díky své naději vše vidím v Boží ruce. A co je v Boží ruce, je blahoslavené.

Všechno je v naší víře v Ježíšovo vzkříšení blahoslavené, jako byly blahoslavené i Ježíšovy hlady a žízně, Ježíšova chudoba a jeho neschopnost prosadit to, co hlásal a po čem toužil, plnost příchodu Božího království. A „šťastná vina“ – požehnaná byla nakonec i zrada jeho nejbližších a smrtící křivda ze strany Ježíšových náboženských představitelů, i v tom se ukázal Ježíš jako požehnaný. Kristus vstal z mrtvých – to je naše naděje. A víme, jak Lukáš řeší to, že Ježíš s námi tady už „po lidsku“ není, že si nemůžeme za ním z našeho Týru a Sidónu přijít znovu poslechnout ona slova „Blahoslavení plačící“. Kdo uvěří, má Ježíšova Ducha, stejného Ducha Božího, jakým byl naplněn Ježíš, tento Duch nás uschopňuje k naději pro sebe i pro druhé.

Lukáš je v dnešním úryvku pozoruhodný tím, do jakého rámce zasazuje ona blahoslavenství: na začátku dnešního úryvku Ježíš činí lidem dobře – uzdravuje z nemocí, očišťuje od nečistých duchů – a pak tedy hlásá onu naději do všech beznadějí. Podle tohoto lukášovského návodu platí, že pokud chceme být i my nositeli naděje pro druhé, nestačí říci tak nebo onak „to bude dobré“. Naše slova naděje nejlépe podpoříme tím, pokud pro lidi uděláme alespoň něco dobrého, když jim pomůžeme, jak můžeme, staneme se jejich – alespoň malými – spasiteli, a když více nemůžeme, pak řekněme ono „neboj se, bude to dobré, jsi v bezpečí“.

Pokud lidé zakusí dobré činy od nás, dostanou šanci uvěřit, že i slova naděje v Kristovo vzkříšení mohou platit i pro ně. Každý máme moc uzdravovat nemoci kolem nás, jen ji využíváme méně, než bychom měli. Ale pokud tak budeme činit, naše slova o naději proti vší naději nebudou prázdná. A možná někdy budou mluvit jen naše činy samotné, činit dobré pro druhé. Ty naše dobré činy třeba i bez dalších slov jim umožní doufat, ač slova o Kristově vzkříšení jsou pro ně byla nesrozumitelná, protože v Týru nebo Sidónu své naděje vyjadřují jinak.