Když jsem přemýšlela nad dnešní homilií, moje myšlenky nejdřív směřovaly k Římanům a k Matoušovi. K příběhům se silným mravním imperativem, výzvou k toleranci k rozdílnostem a k odpuštění. Poselství důležitá nejen pro jednotlivce, ale i pro křesťanská společenství.

Pak jsem zjistila, že se stále častěji vracím k příběhu prvnímu, k Exodu. Že přemýšlím nad podobou Boha, který je sice vysvoboditelem a ochráncem, ale také bojovníkem proti moci, která zotročuje a pronásleduje, Bohem, který zatvrzuje lidská srdce, válčí, trestá a má moc i nad přírodními živly

Představa Boha, který ničí a trestá, se nám přijímá hůře než představa Boha milosrdného a laskavého. Jde však o dvě podoby jednoho Boha, jehož moc se projevuje různými způsoby. V Exodu je Bůh silný natolik, aby porazil moc, která člověka zotročuje. V evangeliu je Bůh silný natolik, aby se vzdal odplaty. Milosrdenství je tak jedním ze způsobů, jak se Boží moc projevuje. A my potřebujeme obojí. Boha, který má sílu říct zlu „ne“ a postavit se tomu, co člověka ničí, ale také toho, který dokáže říct člověku „ano“, i když selhal, dokáže mu odpustit a dát novou šanci.

V prvním čtení se izraelský lid učí, že nemusí žít v otrockém strachu před faraonem. Místo strachu, který člověka zotročuje, může poznávat bázeň před Hospodinem. Nemyslím tím strach z někoho, kdo chce člověku ublížit, ale spíš úctu a důvěru k Bohu, který je větší než moc, která Izraelce dosud ovládala.

Právě tato důvěra a odvaha vykročit jsou klíčové pro lid v našem příběhu. Izraelci nejsou žádní hrdinové, kteří by vykročili beze strachu. Před mořem propadají panice a ptají se, proč je Mojžíš vůbec vyvedl z Egypta. Přesto nakonec jdou a vstoupí mezi hradby rozestoupeného moře – mezi hradby, které je mohou v mžiku oka všechny zničit.

Tento starozákonní obraz je aktuální i pro nás, protože každý máme své faraony, které se zdráháme opustit, a svá Rákosová moře, do kterých se bojíme vstoupit. A občas všichni stojíme na jejich břehu. Víme, že by bylo dobré jít, ale váháme opustit stabilitu a jistotu. Neznámé děsí víc než nepříjemná jistota. V Egyptě člověk ví, co ho čeká. Na poušti ne.

Bůh po nás nechce, abychom nejdřív všechno pochopili a měli jistotu, jak to dopadne. Chce, abychom mu důvěřovali natolik, že dokážeme vykročit i do nejistoty. Důvěra je trochu jako sval, který roste cvičením s čím dál větší zátěží. Když ji nemusíme použít, vlastně nevíme, kolik jí máme. Roste až ve chvíli, kdy nevíme, čeho jiného se chytit.

Možná dnes stojíme na nějakém svém břehu. Za námi je něco, co bychom měli nechat jít. Před námi je něco, do čeho se bojíme vstoupit. A Bůh říká: Neboj se. Pojď. Nevracej se k faraonovi.

A my se díváme do neznámých vod a představujeme si všechno, co se může stát. Doufáme, že se moře rozestoupí – že Bůh půjde s námi. Modlíme se, abychom my i naši blízcí přešli suchou nohou. Modlíme se, aby Bůh byl s námi, pomohl nám a jednal.

Otevřou se vody? Někdy ano, někdy ne.  Někdy projdeme a děkujeme Bohu, že nás provázel. Ale jindy se skoro utopíme a bývá to velmi nepříjemné. Cítíme se opuštěni, voláme a ptáme se Boha, kde je. A někdy se někdo utopí. V Exodu se moře otevře. Ale Bible obsahuje i příběhy, kde se neotevřelo. Jan Křtitel věří — a je popraven. Ježíš se modlí – a je ukřižován.

Takže nemůžeme z příběhu Exodu udělat jednoduchý vzorec: věřím – Bůh zasáhne – budu zachráněn. To by nebyla křesťanská víra, ale nějaká forma náboženského pojištění.

My nevíme, jestli se otevře. Nevíme, jestli přijde uzdravení, jestli se naše vztahy zlepší, jestli bolest přestane.

Bůh ale není přítomen jen tehdy, když se věci vyřeší tak, jak si přejeme. Je přítomen i v tichu, kdy se zdá, že se nic neděje, v našem pláči, v pochybnostech a vzteku.

A možná největší důvěra někdy není říct: „Bože, věřím, že mě zachráníš.“

Ale třeba jen: „Bože, už nevím, jak dál. Věřím, že jsi tady, zůstaň prosím se mnou.“

Možná Bůh na takovou modlitbu odpovídá jinak, než čekáme. Ne vždycky tím, že moje moře odstraní. Ale tím, že mě v něm nenechá samotnou.

„Důvěřovat Bohu znamená vykročit, ale neznamená to vědět, kam mě můj krok dovede. Neznamená to ani jistotu, že mě Bůh uchrání před vším, čeho se bojím, nebo že udělá to, co očekávám.

Důvěra pro mě znamená odevzdat se Božímu vedení, i když nerozumím všemu, co se děje. Věřit, že i to, co právě prožívám, může mít hlubší smysl. A především mít naději, že poslední slovo nebude mít moje situace, bolest ani strach, ale Bůh a jeho království.