Šalomoun pronáší kolaudační řeč při otevírání jeruzalémského chrámu a ukazuje se, že je to člověk náboženský. Náboženští lidé se vztahuji k nějaké konečné, ultimátní realitě, nejčastěji se nazývá tato konečná realita slovem bůh. Židé patří k těm, pro které je bůh na nebesích, později se pro to vymyslelo slovo „transcendentní“ – bůh Izraele je vysoko a daleko, vše přesahující, neuchopitelný, nepoznatelný, svobodný, řekli bychom. U bohů tomu zdaleka nebylo a není tak vždy a nebylo tomu tak ani u Izraelitů, vzpomeňme na pověstné zlaté tele a představme si, že takové zlaté, opravdu zlaté tele stojí tady. Takový bůh má své výhody: je blízko, je konkrétní, dá se na něj sáhnout, je trvale s námi. Nevýhodou takového boha je, že se může ukázat jako neživý, jako ten, který nereaguje, neodpovídá, se kterým se dá docela dobře manipulovat. Bůh na nebesích má jiné nevýhody, potíž je v tom, jak s transcendentním Bohem na nebesích navázat kontakt, když je neuchopitelný. A neděláme nic jiného, než že nasazujeme do pokusů o vztah k němu svou lidskou zkušenost. Tak třeba: lidé mají své domy, ve kterých bydlí, takže když postavíme nebeskému Bohu také dům – samozřejmě ten největší a nejdražší – a Bohu ho nabídneme, třeba se Bůh nebes zabydlí i tam. A prý v běžné představě židů ve velesvatyni jeruzalémského chrámu Bůh skutečně bydlel. Podle jedné rabínské představy šekina – Boží přebývání s lidmi – byla ve velesvatyni chrámu jakoby „zahuštěna“, podobně jako se jindy šekina zahušťovala až do viditelného oblaku Boží slávy.

Autor 1Kr patří k těm, který nechce věřit, že nebeský Bůh bydlí i na zemi na konkrétním místě. Říká: „Což opravdu bude Bůh sídlit na zemi? Vždyť nebesa ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, tím méně tento dům, který jsem postavil“ Nabízí pak jinou cestu: „Kéž jsou tvé oči otevřené k tomuto domu nocí i dnem, k místu, o kterém jsi řekl: Tam bude přebývat mé jméno“. Jednak si všimněme, že Šalomoun tady oslovuje Boha na nebesích opravdu po lidsku, říká mu Ty, jako se my oslovujeme navzájem, hovoří o jeho očích, protože oči mají lidé. Neříká nicméně, že v chrámu má bydlet sám Bůh, ale jeho jméno. Pojmenovat Boha je znovu lidské, tak jako lidé mají svá jména. Podle této představy je Bůh v chrámu oslovitelný, ne uskladněný. Modleme se k Bohu na nebesích skrze jeho jméno, vyzývá pak Šalomoun. JHVH (do češtiny překládané jako Hospodin) je rafinované Boží jméno, ozývá se v něm to bezčasové hebrejské imperfektum – „jsem, který budu“ nebo „jsem ten, který se stává“, ale stále je to jméno. A Ježíš Nazaretský použil pro oslovení onoho Hospodina na nebesích dokonce familiární oslovení Otec – což je tedy znovu velmi, velmi lidské. Židovská i křesťanská modlitba oslovuje Boha na nebesích tedy lidským jazykem, ono „Otče náš, jenž jsi na nebesích“ je vzorným příkladem. Takové oslovení Boha je pak jakoby naší ikonou, průhledem do dalekých nebes. Nemusíme se obávat oslovovat Boha na nebesích lidsky už proto, že vyznáním Izraele bylo, že Božím obrazem je člověk. Ne chrám – člověk.

Pojďme ale o člověku jako obrazu božím ještě uvažovat i trochu jinak. Všimněme si, jak dnešní první čtení začíná: „Bůh Izraele … řekl: Ode dne, kdy jsem vyvedl svůj lid Izrael z Egypta, jsem nevyvolil žádné město ze všech izraelských kmenů pro stavbu domu, aby tam přebývalo mé jméno, ale vyvolil jsem Davida, aby byl nad mým lidem Izraelem …“ Bůh je daleko a vysoko na nebesích. A my se k němu vztahujeme vírou tak, že si vyprávíme jeho příběh. Bůh Izraele je ten, který vyvedl svůj lid z Egypta. Bůh je vyprávěn jako lidský příběh, o kterém věříme, že je současně jeho příběhem s námi. Když se podíváme kolem sebe a na sebe, náš návyk je vnímat ty druhé i sebe ne jako příběh, ale jako hotové, jako ty, kteří „jsou“. Říkáme: ten je takový a takový a já jsem takový. Málo umíme vnímat ty druhé jako příběh, jako knihu, která se píše a která je zrovna uprostřed odstavce nějaké kapitoly. Ale: dívejme se na ty druhé i na sebe jako na příběh. A ve víře se dívejme na ty druhé jako na příběh Boha s nimi a s námi, příběh, který se nyní píše a jednou se bude vyprávět v nějaké nové knize Paralipomenon. Bůh je ten, který vyvedl Izrael z Egypta a Bůh je ten, jehož přítomnost jsme objevili v našich životech, v životě našeho souseda. Podívejme se tedy na svého souseda, na sebe sama jako na rozmalovaný Boží obraz, jako na Boží příběh, který se stále píše, a o němž můžeme věřit, že na jeho konci je šalóm a berachá – pokoj a hojnost, osvobození od všeho zlého a dostatek všeho, co ještě dnes našemu sousedu nebo mně chybí, hmotného nebo vnitřního. Že na konci tohoto příběhu je vysvobození ze všech zápasů, kterými náš soused nebo my sami dnes procházíme.

Apoštol Pavel je ten, který nehovoří o přebývání Boha na zemi jako o šekině, ale používá jinou starozákonní představu, totiž Božího Ducha. Bůh je s každým, kdo věří, skrze Ducha, skrze Ruah. Příběh člověka podle apoštola Pavla je také příběh, je to příběh toho, který se stává tím, kým už je. Pavlův člověk je mocí Ducha osvobozený od hříchu a může a má toto své osvobození uchopit a jednat podle něj. Staňme se tím, kým už jsme, volá Pavel na nás. „Jsme-li živi Duchem, Duchem i choďme“, to říká v Ga 5,25. A v 1K, ze kterého jsme četli dnes, má Pavel asi nejodvážnější představu příběhu Boha se svým lidem. Už víme, že 1Kr relativizuje přebývání Boží v chrámu, jak jsme slyšeli, ale Pavel v 1K tvrdí, že na zemi je chrám, kde Bůh opravdu ve svém Duchu bydlí („Nevíte, že jste Boží svatyně a že ve vás bydlí Duch Boží?“). Opravdu bydlí – v textu je ono oikei. To „vy“ je společenství těch, kteří v Boha věří, tím chrámem je vztahový prostor lidí z masa a kostí, kteří uvěřili a žijí své osobní příběhy osvobozování se od zlého v Kristu.

Pokud by se nám tedy zdálo příliš odvážné tvrzení, že já nebo můj soused jsme obrazem Božím, protože se známe až příliš dobře, pak se přijměme jako obrazy nedomalované. A také chrám našeho společenství není dostavěný, on nějak je, ale současně se stále se staví. Obojí je podle Pavla naším úkolem.

Vztahové prostředí nás, kteří jsme uvěřili, je tedy to místo, chrám, kde Bůh má a ještě bude mít svou šekinu, to své zahuštěné přebývání, pokud si tedy půjčíme ten rabínský jazyk. Máme stavět takový chrám na Kristu a jeho životním stylu. Stavební postup potvrzuje vdova v evangeliu, která vydává pro jeruzalémský chrám celé své živobytí (v textu je slůvko bios, což je život, tedy vlastně vydává celý svůj život). Pro chrám společenství živých lidí v Korintu Pavel očekává vydání celého života ve prospěch budování společného života s druhými. Nárok, abychom vstoupili právě do takového příběhu, se může zdát až příliš velký, ale ozvalo se mi tady jedno z konzalovských úsloví „levněji to nejde“. Pro nás i pro Petra je zde tak opravdová výzva chovat se v našem vztahovém chrámu Společné cesty ježíšovsky jako ta vdova: vydávat se druhým a celku podle svých charismat a tím nabídnout Hospodinu jemu příjemné místo k pobytu mezi námi, zdi vztahů, které vydrží zkoušku ohněm.

Jestliže mám dvě lepta, zdá se rozumným kompromisem si nechat jedno a druhé dát chrámu. Vdova ale dává obě.