Slyšeli jsme poslední ze tří stěžejních evangelijních textů, kterými evangelista přibližuje Ježíšovým, učedníkům, ale o nic méně i nám, co se nevyhnutelně musí stát (respektive stalo) očekávanému Mesiáši „cestou – putováním“ k oslavě velikonoc. Připomeňme si heslovitě tedy také ty příběhy ze dvou předchozích nedělí, abychom rozpoznali souvislosti či evangelistův narativ, harmonizovaný s příběhem dnešním. Tedy:
- Ježíšův rozhovor se Samaritánkouu studny (J 4, 5-42) – Ježíš nabízí vodu k věčnému životu pro každého, kdo žízní. Nekádruje, nabízí pomoc každému, kdo po “vodě“ od něho touží. Jeho přístup probudil víru u mnohých.
- Ježíš uzdravuje slepého od narození(J 9, 1-41) – vysvobozuje z temnoty zaslepenosti do světla prohlédnutí– otvírá oči i srdce. – Nabídka – poznat – mít víru a dosvědčovat „jednání Boha“ navzdory všem nástrahám a hrozbám.
A příběh o vzkříšení Lazara završuje a dává konečnou platnost předchozím perikopám s tématy vody a světla – tj. V Ježíši je nám darován život věčný. („Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít navěky“).
Toto dramatické evangelistovo vyprávění o vzkříšení Lazara, obsahující rozhovory zúčastněných, některé poznatky z jiných míst evangelia, ale také Ježíšovy výroky „já jsem“, nám může a má ukázat a dosvědčit bytostné spojení Ježíše s nebeským Otcem. Má nás – jeho učedníky přivést k víře, že v oslavě Boží moci nestojí Ježíšovi v cestě strach „v Jeho jménu“ konat další znamení a to navzdory varování před smrtelným ohrožením náboženskými autoritami, ale ani strach z tušené a očekávané vlastní smrti jako možného důsledku věrnosti svému Otci. Bytostně věří, že Bůh bude stále s Ním, nenechá ho moci „zmaru“ a má nám dosvědčit, že bude také s každým, kdo v něho věří.
Kladu si však otázku (kdo chcete, můžete se ptát se mnou) – když to přijmu jako pravdu, dotýká se to i mého života zde? Nebo podobně, jak zní ujištění evangelistova narativu – dotkne se mě to až „za hrob“? Nebo se ve mně ta pravda jen „uhnízdí“ – i když v dobrém úmyslu – jako zbožné klišé či dogma z katechismu? Dost velkým svodem k tomu klišé je přijmout celý ten příběh jako zázrak (povedený div) „ a hotovo“. Zamýšlím se nad tím o to více, abych mohl svůj křest obnovovat a aplikovat jeho „milost a vliv“ v každodenním životě ne k uspokojení, své žbožnosti, nebo dokonce Boha, ale k praktickému zdolávání svých „nemocí“ nebo i „umrtvení“, přicházejících v různé intenzitě z různých příčin, v různých etapách života.
Zkusme se tedy odevzdat božímu Duchu, abychom mohli přijmout za svou dobrou zprávu, textu evangelia, který je nám dnes nabídnut.
Janem zapsaný a tradovaný NARATIV vnímám jako vyprávění nikoli dokumentem o události. Je to příběh či způsob interpretace událostí, který dává ději / dějům smysl a souvislosti. Jde o subjektivní podání (verbální, obrazové či myšlenkové), které podřizuje fakta určitému záměru, úhlu pohledu nebo identitě stěžejního sdělení. Toto své osobní svědectví prožité v povelikonoční atmosféře uprostřed společenství „svých kristovců“, používá Jan k ovlivnění našeho vnímání reality – vnímání naší zkušenosti s Ježíšem, s Bohem, se vzkříšením, a to ve světle darované a přijaté víry – prozřením k víře. Jeho objektivní „platnost“ (a v to mám čím dál větší naději) se mně/nám může stát plodem mé/naší či víry:
Pokud se nám daří vnímat skutečnost, že Ježíš reaguje na volání svých přátel o pomoc „jednoho“ z nich (Lazara) ve smrtelném ohrožení a přináší nám to naději – neboť i my se můžeme považovat za jeho blízké – vždyť jsme byli v Něho pokřtěni, je to vskutku i pro nás dobrou zprávou, že tak činí i nám.
Pokud nás neodradí ani jeho avizované „zpoždění zachraňovat“ (…“ještě nepřišla má hodina“), s vědomím, že On jediný ví, kdy je ten správný čas ku pomoci a s vědomím, že nám příběh pomáhá s identifikací cesty k Lazarovi s Ježíšovou cestou vstříc velikonoční události, kdy se projevuje jeho důvěra nebeskému Otci, že jej zachrání v pravý čas, a přináší nám to naději, tak je to dobrá zpráva i pro nás.
Pokud nám není pohoršením, že si Ježíš své učedníky „srovnal do latě“, když mu dávali „nevyžádané či nepatřičné rady“, aby ho varovali před cestou, kterou chtěl dokonat naplněním vůle svého Otce, a oni mu stále nerozuměli, že sláva Boží se projeví vzkříšením k životu každého kdo, uvěří Jeho slibu, a nechce si tzv. ulevit či vyzrát nad věrností, tak i to se nám může stát posilou a nadějí, že Ježíšova věrnost zůstává i s našimi obavami a strachy a stane se to dobrou zprávou a pomocí ke každodennímu životu.
Pokud postřehneme, že Ježíš přijímá nejen prosbu proaktivní a jemu „vstříc vycházející“ a pragmatičtější Marty, ale přijímá také prosbu s výčitkou později příchozí Marie, s její již žitou důvěrou v jeho moc a vírou ve vzkříšení po smrti, a přijmeme i Ježíšovu „korekci představ o vzkříšení“ obou sester, a přináší nám to naději, že Ježíš přichází i k nám takovým, jací jsme, a odhalí nám pravdu, pak je to dobrá zpráva i pro každého z nás.
Pokud je pro nás lidsky vzato „silnou kávou“ a těžko přijatelnou událostí vzkříšení Lazara uloženého v hrobě v počínajícím rozkladu, a přesto si pustíme do života tento evangelijní příběh jako znamení k „nalezení smyslu“, že smrt nebo „zmarnění všeho“ (také toho dobrého z našich životů) – není to poslední, co pro nás Bůh přichystal, tak jak to poznal a uvěřil i Ježíš svému Otci, a přijmeme i to Ježíšovo „svědectví a ujištění“ …“Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít navěky“, a přinese nám to naději a odvahu k důvěře v milujícímu Pánu, pak je to velmi dobrá zpráva.
Pokud nám tento příběh otevře oči i srdce vidět, že Ježíš k tomuto znamení povolá ke spolupráci i ty výše nejmenované přihlížející a truchlící (Židy) (…“odvalte ten kámen“), navzdory jejich „skupinové výčitce“ a spatříme v tom Ježíšův záměr zapojit i je do děje jeho znamení osvobozováním umrtvených, na různý způsob tlejících a jejich životy ohrožujících strastech, a spatříme v tom i výzvu pro každého z nás – být připraven podobné balvany pomáhat odvalovat, pak nám to přinese určitě naději, kterou zakusil Lazar i všichni kolem.
Ježíš při svém znamení Boží moci a slávě vysloví vděčnost svému nebeskému Otci – …“Otče, děkuji ti, že jsi mne vyslyšel“ a tak projevil bezmeznou důvěru v jeho moc, právě před svými blízkými, aby jim i nám připomněl, jakou moc má vděčná důvěra.
Závěrem projevme tedy naději:
Aby nás už nikdy nemíjela výzva našeho Pána: Člověče vyjdi ven ze svých strnulostí, umrtvení, hrobů marnosti. Ať nás to vede k vděčnosti, že On je v tom vždycky s námi.
Aby nás také nemíjela Ježíšova výzva: …“Rozvažte mu ruce a nohy a nechte ho odejít“., …dovolujte odejít každému do svobody Božího ujištění o životě, který nám v Ježíši z Nazareta daroval.