Čtení dnešní první neděle v postu se vždy nějakým způsobem dotýkají tématu pokušení, hříchu, smrti či ospravedlnění.
V knize Genesis jsme slyšeli příběh prvních lidí, který vyznívá jako vyprávění o tom, že Adam s Evou podlehli pokušení a pojedli zakázané ovoce. Jejich přestoupení zákazu, tj. hřích, spočíval v tom, že zapochybovali o tom, že to Bůh s nimi myslí dobře a že jim snad něco upírá. A právě takto se rodí hřích. To platí i pro nás, když zapochybujeme o Boží dobrotě, když přestáváme věřit, že mu na nás záleží a že jeho cesta je cestou k životu.
V druhém čtení Pavel staví proti sobě Adama a Ježíše Krista. Adam je člověk, který chce vzít život do vlastních rukou. Ježíš je obrazem člověka, který svůj život s důvěrou odevzdává do rukou svého Otce. Skrze Adamovo provinění, které spočívalo v neposlušnosti vůči Bohu, přišel na svět hřích. Skrze Ježíše Krista však díky jeho poslušnosti k Bohu-Otci nám byl dán dar Boží přízně, která spočívá v ospravedlnění všech hříšníků a dává nám nový život.
Markovo evangelium nám přibližuje Ježíšova pokušení na poušti. Po Janově křtu v Jordánu na Ježíše sestoupil s viditelným znamením Duch svatý a vyvedl ho na poušť. Je to významná událost na počátku Ježíšova veřejného působení. V biblické tradici má poušť silnou symboliku zrovna tak jako číslovka čtyřicet. Čtyřicet let putoval Izrael pouští, aby se učil důvěře a poslušnosti, čtyřicet dnů strávil Mojžíš na Sinaji před uzavřením smlouvy s Hospodinem. Čtyřicet dní samoty na poušti byla i pro Ježíše dobou k ujasnění si svého vztahu ke svému Otci a ke svému poslání. Poušť měla pro Izrael také náboženský význam, protože se na ní formoval jako Boží národ. Pro Ježíše je důležité, že ho na poušť vyvedl právě Duch a že tam zakusil osamělost, slabost i hlad a tím byl plně solidární s námi lidmi. Postem a modlitbou se připravoval na své poslání. Pouští byla tehdy označována opuštěná pustá krajina nebo odlehlé pastviny, kam se i Ježíš uchyloval, když potřeboval být sám. Na té poušti měl Ježíš projít zkouškou – pokušením které bylo v souladu s Božím plánem. Pokušení je podnět ať už vnější nebo vnitřní který nás přitahuje k něčemu co se nám zdá jako velmi dobré a příjemné. Ve skutečnosti nás to odvádí od správného jednání a skutečného dobra. Dnešní čtení tedy nejsou jen o síle pokušení, ale o něčem mnohem hlubším – o bezmezné důvěře k Bohu. V knize Genesis jsme slyšeli příběh prvních lidí, který může působit jako vyprávění o porušení zákazu. Problém ale nebyl v tom, že Adam s Evou pojedli zakázané ovoce. Jejich hřích spočíval v tom, že zapochybovali o tom, že to Bůh s nimi myslí dobře a že jim snad něco chce upírat. Nemalým pokušením i pro nás může být přestat věřit, že Bůh je dobrý, že mu na všech záleží a že jeho cesta je cestou k životu. Ano to znamená, že pokušení samo, není ještě hřích. Hříchem se stává tehdy, když mu člověk přitaká. Vrátím se ale k Ježíšovým pokušením. Myslím, že není úplně nutné teď znovu ta pokušení zopakovat tak, jak jsou zaznamenána v evangeliu. Jen krátce:
„Proměň si tyto kameny v chléb.“ – Co by mohlo být špatného se dobře nadlábnout?
„Skoč z chrámového ochozu dolů. – Bůh tě zachrání“. Není důvěra v Boží ochranu dobrá?
„Dám ti všechna království světa“. S takovou mocí by se to žilo a kolik dobrého by se mohlo vykonat! Toto pokušení je asi v dějinách církve i jednotlivců nejtrvalejší a jistě aktuální v současném veřejně politickém a státnickém světě – touha prosazovat tzv. dobro prostředky moci a nátlaku
V každém tom pokušení je skrytá Pokušitelova rada: zkus, jestli to půjde bez Boha, nebo aspoň zkus žít po svém. Ježíš na to vždy odpovídá Božím slovem, které stojí na pravdě.
Tam, kde první člověk nedůvěřoval – Ježíš důvěřuje.
Tam, kde první člověk sahal po moci – Ježíš volí poslušnost.
Tam, kde první člověk chtěl být „jako Bůh“ – Ježíš zůstává Synem.
Ježíš pokušení na vlastní kůži zažil, a tím se nám lidem přiblížil. Pavel v listu Židům píše: „Nemáme velekněze, který by nebyl schopen mít soucit s našimi slabostmi – vždyť byl ve všem pokoušen jako my, ale nedopustil se hříchu“. Ježíš ve všech pokušeních či zkouškách obstál. I v našich životech mohou existovat pouště, které ale nejsou znamením Boží vzdálenosti, ale místem, kde k nám Bůh chce promlouvat důvěrněji. Můžeme tam v osamění zažít blízkost našeho Boha, jeho lásku, dobrotu a přízeň. Můžeme se tam ale střetnout i s Pokušitelem, který si bude přát, abychom se poklonili spíše jemu. Obstojíme v těchto a různých jiných pokušeních a zkouškách jako obstál Ježíš? Jako křesťané nejsme na svých pouštích ušetřeni pokušením, ale útěchou nám má být, že je s námi náš milosrdný Bůh. Věřme evangeliu!