Jak jednat dobře ne proto, abychom vyhověli nějakému vnějšímu přikázání nebo zákonu, ale proto, že sami z hloubi našeho srdce dobře jednat budeme chtít? Nic menšího po nás dnešní Matoušovo evangelium nechce: už naše vnitřní motivace k činům mají být dobré, vlastně mají být od Boha samého. Také Pavel v 2. čtení chce mnoho: abychom byli Boží pole, Boží stavba, abychom se otevřeli tomu, že „Bůh dává růst“.

Známe každý sám sebe až příliš dobře, víme, že naše vnitřní motivace ke slovům a činům zdaleka nejsou vždy dobré, natož od Boha samotného. Nepropadáme beznaději, protože věříme, že Hospodin je milosrdný a trpělivý. Ale co když se pod výzvami dnešních textů zachvějeme a řekneme si dost, od nyní opravdu chceme být Božím polem, Boží stavbou, těmi, kteří chtějí růst z Boha? Pokud nás taková chuť popadne, co máme dělat, jak na to?

Cestu najdeme v dnešním prvním čtení z Dt.

Samo o sobě je to čtení dost šokující. Posluchač je postaven před volbu vskutku dramatickou: „Předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo.“ O kousek dál znovu: „Předložil jsem ti život a smrt, požehnání i kletbu – zvol si život, abys zůstal naživu ty i tvé potomstvo.“ Kdo chce život, dobro pro sebe i potomstvo (a kdo by nechtěl), tak slyší: „Miluj Hospodina, svého Boha, jej poslouchej a přilni k němu.“

Deuteronimista to zde staví tak, že jiná cesta není. Ale vždyť k dobrému životu a dobrým vnitřním motivacím jistě vede i řada cest jiných?! Nezná každý z nás takové lidi, kteří podle všeho nepřilnuli k Hospodinu, ale přesto jsou moudří, dospělí, a jsou požehnáním pro své děti i své okolí? Tady je to buď Hospodin nebo smrt.

Je užitečné připomenout kontext této deuteronomistické teologie, podle dnes široce přijímaného výkladu starozákonního bádání. Když židovští teologové hledali poučení z oné národní tragédie, kterou bylo babylonské zajetí a pád Jeruzalémského chrámu, předložili náhled, že si za to jistě mohli Izraelci sami – měli poslouchat Hospodina, ale neposlouchali ho. Byl to pak plán samého Hospodina ukázat svému národu, že ho poslouchat mají, jinak dopadnou stejně jako tenkrát, když Jeruzalém i s celým jeho náboženským provozem babyloňané rozbili. Když tedy po návratu ze zajetí za časů obnovy židovského náboženství v Jeruzalémě autoři dnešních textů uvažovali, jak svým posluchačům důrazně předat takové poučení, rozhodli se říci: tvůj život, Izraeli, je u Hospodina a s Hospodinem, nechej ležet všechny jiné nabídky, které máš na stole, to by nebyl Tvůj život, to by byla Tvá smrt. Tvým životním osudem je milovat Hospodina, o kterém slyšíš z příběhů praotců, nic jiného pro tebe k životu a budoucnosti nevede. Jinak dopadneš jako tenkrát.

Nejde tedy o to, že by člověk neměl jiné možnosti, jak žít lidsky dobře. Má. Ale osudem jdeme každý po své životní cestě, na které slyšíme a vidíme to, či ono a na které jsou úseky a okamžiky, které vyžadují volby, vyžadují rozhodnutí. Vyžadují sázku na to, kde chci hledat ony vnitřní motivace a vnitřní základ ke svému dobrému jednání. A naše životní cesty nás přivedly dnes do Klíčku a k tomu, že jsme v dnešním čtení slyšeli onu nabídku, která zní: „miluj svého Boha, poslouchej jej a přilni k němu“. Miluj svého Boha, poslouchej jej a přilni k němu.

Na výletu do Indie se mi zdálo, že vidím lidi, kteří vášnivě milují svého boha, kteří k němu přilnuli a asi ho i poslouchali. Tím jejich bohem byl třeba Ganéša, jeden z bohů hinduistického panteonu. I v Česku se dá narazit na uctívače Krišny (jednoho z avatarů Višnua), kteří zpívají mantru „Hare Krišna“; tito vyznavači sami sebe označují jako „oddaní“ – a znovu oddanost, alespoň některých z nich, bych nechtěl zpochybňovat.

A možná každý člověk – podle své tradice a životní cesty – slyší nabídku vsadit na nějaký vyšší princip, který může  uchopit jakoby (!) lidsky osobně, jako své Ty, ke kterému můžeme a máme přilnout. Přestože toto své Ty nevidíme, nemůžeme si na něj přímo sáhnout (Indové při obřadech sahají na sochy svých bohů), jsme vyzváni, abychom ho jako své Ty milovali a poslouchali. Indové hovoří o „bhakti“, to je hinduistické slovo pro oddanost, jistě velmi blízko onomu přilnutí z dnešního Deuteronomia; oni oddaní Krišnovi sami sebe také nazývají „bhaktas“. Dokonce i ten buddhismus, jehož východiska a nabídky jsou jiné, tak ten buddhismus na mnoha svých cestách stejně do bhakti jakoby vyúsťuje, třeba v uctívání Buddhy.

Není tedy dobrá sázka jakoby lidsky přilnout k něčemu, co nevidím, ale věřím, že je nade mnou? Není dobrá sázka se k tomuto vztahovat osobním jazykem já-Ty, tomu svému Ty důvěřovat a přilnout k němu?

Deuteronomista k takové sázce vyzývá. Vyzývá, abychom měli odvahu k překonání všech brzd kolem nás i v nás, které nám vsadit brání. Vsadit nemusíme, ale třeba život bez takříkajíc osudových sázek nestojí za to.

Pokud vsadit chceme, proč my křesťané máme vsadit právě na Hospodina? Třeba proto, že kromě deuteronomisty slyšíme i to volání, že Hospodina lze nejlépe milovat, poslouchat a přilnout k němu skrze jednoho konkrétního člověka, Ježíše z Nazareta. Že vlastně milovat Hospodina, poslouchat jej a přilnout k němu znamená totéž co milovat Ježíše, přilnout k němu a poslouchat jeho. Pro mne je to nejlidštější, nejkonkrétnější, nejvěcnější nabídka žít ono „Ty“; přilnout k člověku Ježíšovi a milovat ho – to je nabídka na zaslíbenou zemi, ve které lze dobře žit.

Takže naše životní cesty plynou, zůstaňme chvíli v tichu a zaposlouchejme se, jestli z toho ticha neuslyšíme pro sebe volání „uzavřete své sázky“. Slyšíte také ono „vsaď na mne a já ti dám růst“?