Dnešní evangelium nás uvádí do pokračování Ježíšova kázání na hoře. Ráda bych se zastavila u jeho úvodních slov – u výzvy být solí země a světlem světa.

Jak důležitá je sůl pro lidský život, víme nejen z pohádky. Je nezbytná pro správné fungování těla: tlaku, svalů i nervové soustavy. Stejně tak světlo je nepostradatelné – umožňuje bezpečný pohyb, synchronizuje biologické rytmy, ovlivňuje spánek. Sůl i světlo – ve spolupráci s dalšími důležitými faktory – harmonizují nejen naše tělo, ale i naši duši.

A právě slova „Vy jste sůl země. Vy jste světlo světa“ vztahuje Ježíš i na nás: Nabízí se otázka, zda se náhodou nespletl. Je to opravdu výzva pro každého? Nejen pro některé – vzdělanější, zkušenější, starší či naopak mladší? Opravdu to říká i mě – s mojí únavou, pochybnostmi, s tím, co nezvládám a nestíhám?

Zkusme si představit, komu bylo kázání na hoře určeno. Bylo adresováno elitě a vzdělancům? Anebo spíše obyčejným lidem – rybářům, nemocným, těm, kdo pečovali o druhé? Rybářů dnes kolem sebe mnoho nemáme, ale nemocné a pečující známe všichni. A víme, s čím se často potýkají: s nedostatkem času, sil i peněz, s únavou, vyhořením a mnoha dalšími limity.

Tak jako Ježíš tehdy znal své posluchače, zná i nás. Ví o našich slabostech i možnostech, o pochybnostech, strachu a únavě. Přesto s námi počítá. Dává nám prostor být součástí svého díla v tomto světě.  Skrze nás nechává do světa zářit sebe samého.

Nejde o tlak na výkon ani o vyčerpávající oběti, ale o ochotu být k dispozici – naše poslání je přiměřené našemu obdarování. Není třeba vymýšlet velké činy, ani soli nebo světla není potřeba mnoho. Naopak. Trocha soli dokáže dochutit celý pokrm, malé světlo osvítí místnost. A jakou radost dokáže přinést i jen kousek zubatého slunce, který se na chvíli prodere skrze mraky.

Co tedy znamená být solí a světlem? Ježíš odpovídá jednoduše: dobrými skutky.

Ne jedinečnými ve smyslu dokonalosti, ale v jedinečnosti každého člověka. Každý z nás je originál a zároveň Božím obrazem – a tak existuje nekonečné množství podob Božího obrazu. Stejně jako je mnoho způsobů, jak být učitelem, chemikem či terapeutem, je mnoho způsobů, jak být křesťanem. Porozumění Božímu záměru s námi podporuje pestrost a jedinečnost našich povolání. Proto dosolujme a prosvětlujme život kolem sebe v rámci vlastních možností. Přinášejme pokoj do lidských srdcí, dávejme naději, mějme soucit s druhými.

Izajáš v prvním čtení uvádí tři základní skutky: lámat chléb hladovému (chléb nasycení těla i ducha), přijímat bezdomovce (dávat nejen domov, ale i přijetí a uznání) a oblékat nahé (nejen šaty, ale také lidskou důstojností).

Sůl a světlo mají dvě společné vlastnosti. Jejich hodnotu si plně uvědomíme teprve tehdy, když chybějí. A zároveň – jsou-li přítomné – neupoutávají pozornost samy na sebe. U jídla nechválíme množství soli, ale celkovou chuť a vyváženost pokrmu. Když se díváme, nevnímáme obvykle zdroj světla, ale lidi a věci kolem sebe. Podobně je to s Ježíšovými učedníky – a tedy i s námi. Máme být solí a světlem, aby svět mohl fungovat tak, jak má – k radosti a prospěchu všech. Nemá být vidět náš výkon, ale skrze náš život má být vidět Bůh.

Dovolím si zde malou osobní vsuvku. Jsou období, kdy má člověk pocit, že pro tento svět nemá žádnou cenu. Všechnu energii spotřebuje na to, aby vstal, dýchal a vydržel další den. Má za to, že je druhým jen přítěží a že by svět fungoval lépe bez něho. A přece právě v této temnotě může být ukryto něco podstatného. Pokud člověk tuto zkušenost přijme a nechá se zbavit iluzí o vlastní síle i o Bohu, stává se jeho život — často beze slov — svědectvím. Ne oslnivým světlem, ale světlem pravdivým. Takovým, které druhým připomíná, že lidský život nelze zredukovat na užitečnost a že neneseme jeho tíhu sami.

Poslání být solí je i úkolem církve. Sůl má rovněž konzervační činek. A církev se dnes často snaží chránit hodnoty, které považuje za důležité a nosné. Tato snaha je pochopitelná a má své opodstatnění, přesto však může působit tak, že se církev uzavírá a hůře reaguje na proměny světa. Někteří lidé pak mohou mít zkušenost, že se necítí plně přijati, spíše než blízkost zakoušejí odstup a napomenutí.

Přitom to, co člověku dává sílu žít a růst, není odsouzení, ale soucit, přijetí a možnost nového začátku. Církev jako sůl je proto povolána vytvářet prostor, který podpírá a posiluje – prostor, v němž může zrát důvěra v Boží milosrdenství, odpuštění a smíření.

Církev jako společenství má výhodu a sílu mnoha hlasů. Právě v této rozmanitosti má světu přinášet svědectví — ne hluk soupeření, ale souzvuk, který otevírá prostor pro naději. Podílejme se i my svým obdarováním na Ježíšově symfonii pokoje a smíření. Vnímejme jeho taktovku, která zajišťuje souhru, naslouchejme pokynům k nástupu našich nástrojů. Staňme se tónem, skrze který může svět zaslechnout Boží hlas.