Jan Křtitel, jemuž se věnuje dnešní evangelium, je postava velmi výstřední. Ve své uhlazené helénistické době musel svým divokým vzezřením a životním stylem působit jako zjevení z dávných časů. Podobně jako kdysi dávno Eliáš, i Jan je muž pouště. Na poušti žije a káže, a kupodivu si jej přichází poslechnout a nechat se pokřtít lidé z celé země. Obzvláště z pohledu dnešní doby, kdy – řečeno s Loffeldem – Bůh nikomu nechybí, je to neuvěřitelné. V časech, kdy jediný existující dopravní prostředek byly vlastní či vypůjčené zvířecí nohy, jdou lidé dobrovolně daleko do pouště nechat se pokárat jak špatně žijí a jak nutně potřebují pokání a obrácení.
Když se řekne Jan Křtitel, spoustu z nás automaticky napadne „hlas volajícího na poušti“ (Mk 1:3, Mt 3:3). Ale u Izajáše (Iz 40:3), kterého zde evangelium cituje, není význam tak jasný a různé překlady převádějí různě. Nemusí to být jen silný hlas ozývající se z pustiny (hlas lva, podle kterého dostal evangelista Marek svůj symbol). Druhá možnost je volající hlas, který vyzývá „na poušti připravte cestu Hospodinovu, vyrovnejte v pustině stezku Bohu našemu!“.
V Písmu, ve Starém i Novém zákoně můžeme na poušť či pustinu najít dvojí pohled. Je to místo, které může zranit, ale může i léčit. Samoty v poušti mohou být trýznivé, ale i blahodárné. V tom prvním pohledu je poušť místo v příkrém rozporu se stvořením jakožto Božím dobrodiním. Je to domov divé zvěře, kde se rojí běsi (Iz 34). Místo, kam byl démonu Azázelovi vyhnán při obřadu smíření kozel obtěžkaný hříchy lidu (Lv 16:5-10). Místo, kde se v evangeliu Ježíš utkává s ďáblem (Lk 4).
Ale je zde i druhá, řekl bych dokonce převažující, teologie pouště. Poušť jako místo setkání s Bohem, s jeho milosrdenstvím a podporou. Čteme příběh Hagar prchající se svým synem na poušť před Sářiným hněvem a Bůh se jí zde ujímá (Gn 21:13-21). Na poušti je Izraeli dán zákon, jedna z ústředních událostí jeho historie. Prorok Ozeáš popisuje poušť jako místo obnovy, kam Bůh odvede svůj národ do samoty, aby s ním mohl mluvit (Oz 2:16). V evangeliích Ježíš často vyhledává ústraní opuštěných míst aby se mohl modlit. Na pustém místě je lid nasycen zázračně rozmnoženými chleby a rybami (Mt 14:13-21, Mt 15:29-39). Nebo dnešní čtení z Izajáše – „pustina uzří Hospodinovu slávu“. A možná do této pouště nás svým voláním zve Janův hlas – chcete-li se setkat s Bohem, sami vyjděte do samoty a ticha pouště, odpoutejte se od věcí, které vás příliš váží ke světu, odstraňte překážky, vyrovnejte cestu, On stojí u dveří a tluče (Zj 3:20).
Dnešní úryvek začíná zvláštní otázkou „Ty jsi Ten, který má přijít, nebo máme očekávat jiného?“ Můžeme ji brát jako Janovo zapochybování ve vězení, zda jeho poslání mělo smysl. Jiní ji vykládají tak, že Jan se neptá ani tak pro sebe, jako pro své učedníky, aby na Ježíše přestali žárlit a přijali jej. Ale je také možné ji brát jako svědectví o momentu, kdy se v Janově životě „láme“ doba Starého a Nového zákona. Momentu, kdy Jana napadla odvážná myšlenka, jestli ten Ježíš nemůže být náhodou mesiáš. Mesiášská očekávání té doby byla jiná než máme dnes. Dnešní porozumění království Božímu, které „už je mezi námi, ale ještě ne docela“ je až Ježíšova inovace. V Janově době měli lidé očekávání více politická. Když Jan hlásal „čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Nebes“, lidé slyšeli spíš něco ve smyslu „přiblížil se státní převrat“. Jako by Hospodinova armáda už stála připravena na hranicích, konec římské nadvlády se blížil a Hospodin vítězně přitáhne jako spravedlivý soudce odměnit věrné a ztrestat zlé. A je-li státní převrat na spadnutí, je třeba rychle převléct kabáty, dokud je ještě čas. Možná proto tenkrát tak citlivě reagují celníci přímo kolaborující s římským režimem, možná proto (pro jistotu, dokud je ještě čas) přichází i tehdejší elita – farizeové a saduceové. A Jan na ně reaguje velmi podrážděně, říká „plemeno zmijí! Kdo vám ukázal, jak utéct před nadcházejícím hněvem?“. Ale neodhání je, křtí je a varuje je, ať tedy přinášejí ovoce svědčící o pokání. Nikdo není vyloučen, ale na každého je vložena odpovědnost.
Ostýchavě mesiášský titul, který Jan ve své otázce použil – „Ten, který má přijít“ – odkazuje na apokalyptickou vizi proroka Daniela: „s oblaky nebes přicházel synu člověka podoben,… Byla mu dána vláda a čest a království“ (Da 7:13-14). Ale tato postava byla v té době vnímána jako spadající do sféry nebeské, nadzemské. Možná proto Jan zaváhal, když jej odvážně ztotožnil s člověkem, s Ježíšem. Možná proto posílá své učedníky s otázkou.
Ježíš neodpovídá přímo, ale přesto velmi výmluvně. Nevzkazuje „já jsem to“, ale ukazuje na ovoce svého působení. V narážce na Izajášovo proroctví, upozorňuje na to, že se dějí věci mesiášského věku, skutky které patří do Božího království – uzdravení nemocných, vzkříšení mrtvých, zvěstování radostné zvěsti chudým. A kde se dějí mesiášské skutky, sám mesiáš který tyto skutky působí nebude daleko. I když ten mesiáš nesplňuje dobové představy a liší se od očekávaného politického vůdce jak je to jenom možné. A nepřichází ani jako spravedlivý soudce, který odmění věrné a poctivé. Naopak, přichází pozvednout a podpořit ty, jejichž život má k ideálu daleko a kteří potřebují pomoc a povzbuzení – hříšníky, celníky, nemocné a posedlé. Neboť lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Vlastně je mesiáš Ježíš podobně výstřední, jako byl jeho předchůdce Jan. Nevzdělaný syn chudého tesaře, bez jakékoliv politické a vojenské moci zvěstující nebeské království, které nepřichází mocí, ale skrze službu a milosrdenství. Blahoslavení jsou ti, kteří dokáží takto neortodoxního mesiáše přijmout. Blahoslavení ti, kteří vidí Božího posla a ne toho syna tesaře jehož matka a bratři jsou přece mezi námi (Mt 13:54-57). Blahoslavení ti, kteří soudí po ovoci a ne podle svých očekávání.
I v dnešní době se setkáváme se spoustou novodobých proroků ve formě různých influencerů, marketérů, celebrit, politických vůdců, kazatelů, církví a církevních alternativ. Abychom si je vyslechli, není ani nutné obětovat své pohodlí a vyrazit do pouště. Dokonce se jimi ani nemusíme nechat kárat, můžeme si najít proroka podle svého vkusu, který nás pohladí po srsti a utvrdí v našich názorech, představách a očekáváních. Ale povinnosti je hned nepřijímat a zkoumat jaké ovoce ten který prorok nese zbaveni nejsme. A máme k tomu i potřebné nástroje: máme svědomí, máme Písmo, máme Boží zjevení v Ježíši Kristu.
A neptejme se pouze, jaké ovoce nesou ostatní. I my sami můžeme, často aniž to tušíme, pro druhé hrát roli takových “proroků” a ovlivňovat jejich životy. Jaké ovoce neseme?
(poděkování Jiří Mrázek: Evangelium podle Matouše, český ekumenický komentář k Novému zákonu, svazek 1)