Dnešní texty jsou bohaté na témata. Za pozornost stojí třeba ona naléhavost, kterou slyšíme ze slov evangelia. Sekera je už přiložena ke kořeni stromu. Navenek to ještě vypadá, že se nejlépe mají ti, kteří jednají ve svůj prospěch a nechovají dobře k druhým. Ale Boží království přichází, a s jeho příchodem všechno zlé a neužitečné pomine, všechny plevy budou spáleny ohněm. Zůstane jen dobré zrno, dobré jednání lidí. Jan Křtitel naléhá, abychom na to dobré vsadili už dnes – ne zítra, dnes. Abychom se my v tom novém dobrém světě našli, zabydleme se v něm našim jednáním už dnes, pojďme v něm být doma už dnes.

Za pozornost v dnešních textech stojí také ono téma proroctví a jeho naplnění, téma interpretace Písma napsaného pro naše povzbuzení a naději, jak píše Pavel. Dnešní židé a dnešní křesťané přitom interpretují stejné Písmo různě. Ale tak to bývá, vždyť i my umíme číst třeba naši životní historii i přítomnost jinak než ti druzí. Třeba čteme tak, že zde nevidíme potěšení, smysl a naději a potřebujeme druhé lidi, aby svými slovy i jednáním vykládali naši minulost i přítomnost, četli z knih našich životů tak, abychom my naději pro budoucnost získali.

Na týmu jsme se nakonec zaměřili na téma univerzality  – Kristus jako naděje pro všechny. Někteří si možná vzpomenete na otázku Mireji Ryškové na závěr našeho letošního vzdělávání – „Jak my jako křesťané máme dnes sloužit tomuto světu, co můžeme a máme tomuto světu dát?“ Mínila tím svět, který nevyznává Ježíše Krista jako spasitele a nedoufá v jeho druhý příchod jako vysvobození od všeho zlého a přetvoření k dobrému. Otázka zní: jak se máme my, křesťané, hovořit ke světu nějak univerzálním, humanistickým, všem srozumitelným jazykem slov a činů? Nebo jsme povoláni s apoštolem Pavlem vyznávat, že Ježíš Kristus je Pán a v něj – právě v něj a jen v něj – můžeme a máme doufat, obřezaní i pohané?

Čteme-li dnešní texty jako humanisté, všelidských nadějí tam najdeme hodně. Toužíme, aby lidé mluvili a jednali ne povrchně, aby nepoužívali planá slova, komerční nebo politické účelové slogany, aby zavládla spravedlivost, aby chudí a pokorní nebudou oběti moci, ale dostanou, co jim náleží. Jistě je všelidská ta izajášovská naděje, že jeden člověk nebude užírat nebo rovnou požírat druhého, který se neumí bránit nebo naděje na svět jako pokojné a bezpečné místo bez záludností, bez všech zmijí, které uštknou každého, kdo se jim bezelstně, bez zlého úmyslu přiblíží. „Nikdo nikomu neublíží ani neuškodí“ – po tom jistě mohou toužit všichni bez ohledu na to, zda jsou či nejsou křesťané. Pokud žalmista řekne „bude hojný pokoj“, kdo z lidí by si nepřál pokoj, mír, šálom, mír vevnitř i navenek? I apoštola Pavla můžeme dobře číst univerzalistickým jazykem, nejen proto, že zaslibuje spásu pro „všechny národy“, ale když mluví o Písmu, hovoří prostě tom, „abychom skrze trpělivost a povzbuzení měli naději“. Povzbuzení, trpělivost, naděje – tomu přece všichni lidé rozumějí.

Zdá se to být tedy dobrá výzva – buďme univerzalističtí! Ve čtvrtek jsem zachytil na webu Respektu článek Davida Brookse „Čím nahradit pokroucené křesťanství, které dnes vládne Americe“, autor cituje Tomáše Halíka i Rowana Williamse, hledá inkluzi a dialog a líbí se mu představa, aby křesťané obnovili „schopnost být místem, kde ostatní nacházejí spočinutí“. A to znovu najdeme i v dnešním textu apoštola Pavla – „přijímejte jeden druhého, tak, jako Kristu k slávě Boží přijal vás“. Křesťané mají jako lidé dobré vůle prostě přijímat toho druhého a být v tom příkladem trpělivosti a naděje, radosti a pokoje.

Zdá se možná, že v dnešních textech není univerzalistické a humanistické, že garantem obnovy věcí je v nich král či Pán, spása se hledá skrze člověka nebo možná nadčlověka. Ježíš Kristus přitom nebyl tím Mesiášem, který uspořádal běh všech věcí světa podle Izajášovského proroctví univerzálně a pro všechny lidi. On učil toto dělat „jen“ jakoby v malém na sobě a tím se připravovat na příchod ono Božího království míru a pokoje – stal se tím kdo, poznal na sobě Boží lásku, ve které toto království přichází, a mohl pak povzbuzovat, přijímat všechny lidi, stát se služebníkem. Ježíš z Nazareta neměl politickou moc, ale jakoby skrze něj či „přes něj“ došli spásy mnozí. Ti, kteří v něj uvěřili, šli Ježíšovou cestou, která není bez strastí, ale pro takové poutníky platí, že „Bůh naděje je naplňuje veškerou radostí a pokojem ve víře a mohou se rozhojňovat v naději a moci samého Ducha Božího.“  To všelidské je na tom to, že se – alespoň v některých psychologických teoriích – říká, že se kazíme kvůli jednání druhých lidí vůči nám, zejména v našem dětství, kdy jsme bezbranně zkoumali nějakou díru a on nás z té díry uštknul a otrávil jedovatý had. Kvůli jiným lidem jsme byli zraněni, ale uzdravujeme se také přes druhé lidi, skrze jejich vztah a lásku k nám, skrze jejich trpělivost a odpuštění vůči nám, skrze to, že nás přijímají, ač si to nezasloužíme. Tím, že druzí nás mají nás rádi a tím se my uzdravujeme, osvobozujeme k odvaze odpustit a opustit naše vnitřní strachy a svázanosti, všechny rány po kousnutích ze strany druhých lidí. Je-li tomu tak, pak každý potřebujeme nějaký proutek z pařeze Jišajova, abychom mohli dojít pokoje.

Máme ale tedy jít cestou univerzalistických, všelidských hodnost? Máme si třeba dát závazek být dobří, pomáhat těm nejslabším, potřebným, aniž bychom k tomu využívali křesťanský jazyk, aniž bychom potřebovali říkat tu druhou část souvětí „Přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás“? Nestačí tady ta první část věty, „přijímejte jeden druhého“ jako ona opravdu všelidská univerzální zásada k vyhojení světa, které se mohou a mají držet všichni lidé dobré vůle a křesťané na prvním místě?

Za sebe odpovídám tak, že pro mne to tak nefunguje, já nemám na to, abych se stal dobrým a řídil se vysokými ideály humanity. Já stále potřebuji někoho, kdo mne miluje a přijímá bez ohledu na to, co páchám, potřebuji ten proutek z pařezu Jišajova, na jehož kříž opravdu každodenně mohu navalovat znovu a znovu to, co zlého v sobě a na sobě objevuji (vím velmi konkrétně, o čem mluvím). Pro mne je Ježíš Kristus tím, jehož ranami jsem byl uzdraven, a který mne stále uzdravuje – už jen tím, že se k němu mohu v důvěře vztahovat. Já prostě nemám na to, že bych si řekl „buď opravdu dobrým člověkem, buď tu pro druhé“, já potřebuji to celé: „Přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás“. Jen tak – možná – nakonec trochu i já dostojím těm všelidským, humanistickým ideálům. Já už jsem pohřbil ambice se stát se dobrým člověkem, ale o to více mne láká jít cestou onoho „poznání Hospodina“, jak píše Izajáš. A pro mne je to poznání Hospodina v Kristu, v jeho službě, v jeho naději, v jeho vztahu k druhým lidem, v jeho vztahu ke mně.

Přesto věřím, že pokud mi to bude dáno pokročit na této cestě poznání Hospodina v Kristu, pak si s těmi, kteří mají jiné knihy svých životních a náboženských tradic, a čtou vše jiným jazykem, stejně nakonec porozumíme, že se v tom Božím království budeme radovat společně, protože jsme každý po svém nakonec ovoce svých životů vydali – dávali najíst hladovým, navštěvovali uvězněné, přinesli naději potřebným.