Příběh deseti malomocných lze chápat jako obraz života s Hospodinem. Ukazuje tři základní postoje, které křesťanský život nesou: víru, lásku a vděčnost. Vírou se vztahujeme k Bohu, láskou pak k lidem. Skrze víru se s důvěrou obracíme k Bohu, v lásce, kterou od něj přijímáme, se učíme pomáhat druhým. Vděčnost je pak svobodnou odpovědí člověka, který si uvědomuje, že všechno co má, dostává z Boží ruky.
Život malomocných v biblické době nebyl snadný. Podle Mojžíšova zákona byl takový člověk „nečistý“ (Lv 13,45–46). To pro něj znamenalo jednak sociální izolaci kdy nesměl žít mezi ostatními lidmi a přiblížit se k nim mohl jen z dálky, ale tím, že nesměl vstupovat do chrámu také vyloučení z účasti na náboženském životě. Jeho nemoc byla navíc chápána jako následek hříchu. Mezi našimi deseti malomocnými byli i Samařané, příslušníci národa s nímž měli Židé velmi komplikovaný vztah, což jejich vyloučení ještě prohlubovalo.
A přesně podle Mojžíšových předpisů se tito lidé setkávají i s Ježíšem. Stojí opodál a volají o pomoc. I přes jejich izolaci se k nim donesla zvěst o Ježíšových zázracích a jejich bezvýchodná situace je naučila nebát se volat k Bohu. Podobnou zkušenost můžeme pozorovat i dnes: tam, kde lidské síly a medicína selhávají, bývá člověk otevřenější naději náboženské. Z pohledu okolní společnosti jsou tito lidé nečistí hříšníci, ale Ježíš vidí trpícího člověka, který potřebuje pomoci. Jaká je víra těchto malomocných? V dnešní době se pod pojmem „věřící“ v nejzákladnějším smyslu myslí pouze protiklad ateisty, tedy je to člověk, který věří v existenci Boha. O stupeň dál jde definice věřícího jako „dobrého člena obce“. Je to tedy člověk věrný náboženským předpisům, plnící si své závazky z víry plynoucí. Toto obojí na ty malomocné platí – nevěřit v boží existenci bylo v jejich době nemyslitelné a jejich (a také Ježíšovu) věrnost předpisům evangelista přímo zmiňuje. Ale mají ještě něco navíc, nad tuto vnějškovou zbožnost – jejich izolace je „osvobodila“ od jakékoliv transakční logiky v jejich duchovním životě ve smyslu „dávám, abych dostal“. Tito malomocní nemají nic, čím by mohli Bohu „zaplatit“ za své uzdravení – nemohou přinést oběť v chrámu, nemohou mezi lidi, nemohou konat dobré skutky, nemají peníze na almužny. A co víc – nejen, že nemají co nabídnout, podle dobového pohledu mají dokonce „dluh“. Vždyť malomocenstvím byli stiženi za hříchy, své nebo svých předků. Mohou pouze s prázdnýma rukama volat k Ježíši a spoléhat se na Boží milosrdenství. Mají k Bohu důvěru, která nespoléhá na zásluhy, ale je si jistá Boží láskou.
A boží láska opravdu odpovídá. Ježíš do Jeruzaléma nejde nejkratší cestou. Prochází Samařskem a Galileou, vyhledává příležitosti k setkání s lidmi, kterým může pomoci. Smyslem jeho cesty není jen cíl v Jeruzalémě, ale i sama cesta, cesta služby. Nepřichází k malomocným náhodou, ani proto, že by ho někdo přivolal, ale sám z vlastní vůle, z lásky a soucitu přichází do jejich vesnice. Prochází krajinou s očima otevřenýma, neodvrací pohled od bídy a utrpení, naopak právě k takovým se obrací nejčastěji.
Tato nezištná láska se setkává s důvěrou malomocných v Boží milosrdenství a … nestane se nic. Nic na pohled viditelného. Ježíš je pouze pošle, aby se šli ukázat kněžím. Žádné doteky, žádné modlitby, obřady. Dokonce je ani nenapomíná, aby o tom s nikým nemluvili. Jděte se ukázat kněžím. Ani na jejich tělech se nic nezměnilo, stále jsou nemocní. Zdá se, že Ježíš znal jejich víru a věděl, že žádné viditelné znamení nepotřebují. A oni skutečně, v obdivuhodné důvěře, jdou ukázat svá stále postižená těla kněžím. A teprve pak, tímto aktem důvěry jsou očištěni.
Jsme lidé svobodní, můžeme se sami rozhodnout jakým způsobem na Boží milosrdenství zareagujeme. A jednou z možných reakcí je vděčnost. Z deseti uzdravených se pouze jeden vrací, aby poděkoval Ježíši a oslavoval Boha. Je snadné brát vše dobré v životě jako samozřejmost: zdraví, vztahy, domov, to, že nemáme hlad. Ale samozřejmé to není, tyto naše jistoty jsou velmi křehké – občas přemýšlím, co by se s námi stalo, kdybychom nějakou poruchou na pár dní přišli o dodávku elektřiny a tím o všechny ty skvělé věci, které nám ulehčují život. Co kdybychom se na nějakou dobu ocitli v izolaci, bez kontaktu s blízkými – ve vyhnanství, ve vězení, v karanténě? A co teprve bez Boha, od kterého jak věříme dostáváme všechno potřebné. Obstála by naše víra kdybychom jako Job seděli na smetišti opovrhovaní světem a zapomenutí Bohem? Zůstali bychom vděční? Uzdravený Samaritán si to uvědomil a vděčnost ho přivedla zpátky k Ježíši. Situace se jakoby znovu zopakovala, znovu je před Ježíšem a znovu je očištěn, uzdraven. Tentokrát ne na rovině tělesné kdy bylo obnoveno jeho společenství s lidmi. Tentokrát je na rovině duchovní obnoveno a upevněno jeho společenství s Bohem.
I my dostáváme každý den příležitosti se s Bohem setkat, ale jen zřídka si to vůbec uvědomíme a ještě méně často reagujeme vděčností. Ježíš je člověk, ví, jak slabí jsme, nevyčítá těm devíti, že se tentokrát nevrátili. Nechává je jít, užít si radosti ze svého uzdravení. Ale ten jeden, který projevil vděčnost dostává něco navíc – setkal se s Bohem a možná bude schopen následovat Ježíšův příklad služby a sám posloužit potřebným.
Víra, která nepochybuje a jedná.
Láska, která se nezištně dává.
Vděčnost, která upevňuje vztah s Bohem.