Tématem liturgií týdne je bohatství a chudoba v eschatologické perspektivě. Tedy, biblické texty nás spíše uvádějí k tomu, jak k bohatství a chudobě přistupovat v našem životě. A ne jen to, ale také s ohledem na důsledky pro každého z nás, ale i na důsledky, které se dotýkají ostatních lidí – třeba bližních.
Totiž náš – (můj) přístup k bohatství či chudobě všeho druhu v mém i v jejich životě, je rozhodující – může-li takový život trvat věčně, nebo se stane marností, zmarem, dokonce „spalujícím peklem“. Jedním z příkladů požadovaného postoje by mohlo být čtení ze čtvrtku (2K 8, 8-15), kde apoštol Pavel vybízí Korintské, aby dostáli slibu a využili milost darovanou Kristem, tedy v Něho přijatou víru včetně péče o potřebné v Jeruzalémě, naplnili a dokázali se dělit. Také další biblické texty v týdnu poukazují na téma „bohatství“ kladně či varovně. Dnešní text 1. listu Tm upřesňuje, co je pro křesťany tím pravým bohatstvím. „Opravdu velkým pramenem zisku je totiž zbožnost, která se spokojí s tím, co má“. Toto jsme chtěli vyjádřit i v tématu liturgie: „Dělme se s potřebnými, vždyť Bůh nám dostatečně dává vše, co potřebujeme“.
Připomínka věrnému Pavlovu spolupracovníku Timoteovi, že „Nic jsme si přece na svět nepřinesli a je jasné, že si z něho také nemůžeme nic odnést, … a také „vše co máme a co k životu potřebujeme, máme tedy od Boha darem…,“ se týká také každého z nás, i když třeba nikoho nevedeme, přece jen jakýsi druh vlivu a působení na své okolí jistě máme.
Ale je zde i varování před lidmi často praktikovanými svody, které se jako bohatství pro člověka pouze tváří, a pomocí triků, slibů, korupce či „reklam“ jej přivádějí k iluzím všeho druhu – přikazuje: „ty se takovým svodům vyhýbej“,…usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. Bojuj dobrý boj víry, chop se věčného života, k němuž jsi byl povolán“.
Ano, i povolání je darem od Boha, a požadavky, které jsou zde vyjmenovány, s tématem souvisejí. V tomto příkazu je vyjádřeno, co vlastně křesťanské bohatství či zisk zahrnuje či co nás „vyživuje“, při vydávání se na cestě do království věčného života. Máme mít stále na mysli a držet se toho, co do křesťanství rané církve patřilo a také do církve dnešní má patřit, a co pro každého křesťana, chce-li být opravdovým Kristovým následovníkem, má nepostradatelnou hodnotu. Nemáme je (ty cnosti) brát jako „výtah do nebe“, ale prostředky, které mají pomáhat „být zde pro druhé a spokojit se opravdu s tím bohatstvím, co mám od Boha“ a nebýt v zajetí pokušení kořistit pro vlastní výjimečnost a výhody. Je to poselství, že důvěra Bohu je nadějí zachraňující a je lidem srozumitelné a není to nic nedosažitelného. Timoteus, ale i další služebníci a také každý křesťan má tedy vědět, jak velký dar jsme získali vírou v Ježíše Krista, který důvěru svému Otci naplnil, a že jeho cesta je následování hodná.
Slova: „Těm, kteří jsou bohatí v nynějším věku, přikazuj, ať nesmýšlejí povýšeně a nedoufají v nejisté bohatství, nýbrž v živého Boha, který nám všechno štědře poskytuje k požitku; ať konají dobro, bohatnou v dobrých skutcích, jsou štědří, sdílní a tak ať si střádají dobrý základ pro budoucnost“, nás přivádějí k textu dnešního podobenství z evangelia.
Hlavní postavy (jsou) – Lazar a boháč. Dva typy lidí – dvě krajnosti lidského bytí. Lazar jako typus, který trpí chudobou. Chudobou – na zdraví, ale také absencí prostředků k obživě, chudobou důstojnosti a přežívá se zbytky naděje (prosil den, co den). Marně se doprošuje na boháči pomoci. Boháč jako typus zakládající si na „bohatství“ – společenského postavení, bohatosti materiálního zajištění, výlučnosti a nadřazenosti a bohatství totální netečnosti k potřebným. Jeho bohatství je však jen ILUZÍ. Iluzí ujišťující ho o tom, že „je pánem všeho a nad vším“, že není potřeba nic měnit, natož pak své smýšlení a vztah k okolí. Nejen že „sytý hladovému nevěří“. Ta iluze, které uvěřil, se mu totiž stala „adorace hodným bohem“ a necítil potřebu změnit cokoli, co si zvolil ke své nadřazené sebejistotě. Ani náznak pokání.
Nastává však zlom – oba zemřeli. Další vyprávění nám vykresluje jakousi „scénu z nebes“, ale poselství není v tom, jak to vypadá na jedné (+) plus straně mezi propastí a (–)mínus straně druhé – v pekle. Boháč najednou bytostně poznává, že jeho pocit neohroženosti byl iluzí, zažívá marnost všeho, čím ve světě žil, čemu věřil. Vlastní chyba jej nesnesitelně sžírá a spaluje a tak se dožaduje u Abrahama – vzoru otce víry – alespoň varování pro své nejbližší. Slyšeli jsme však odpověď. Vše co jste potřebovali k rozpoznání jak žít aby to mělo smysl, jsi ty i ostatní už dostali skrze Zákon a Proroky – to Bůh vám skrze ně projevil svou vůli, nic nezatajuje a tedy ani nic nedluží. Poselstvím „scény Lazar v náručí Abrahama“ nás ujišťuje, že Záchrana, na níž jsme odkázáni, existuje. Ale současně má být varováním před sebestředností, necitlivostí k druhým, péčí jen o sebe sama a před „bohorovnou sebejistotou“. Mít „tvrdé srdce a spoléhat na „jiné bohy“ je smrtící. Pokud tuto skutečnost ignorujeme, „ani posel, který „smrtí prošel a vstal z mrtvých“, by nás nepřesvědčil“. Jak by mohl „zatvrzelec“ poznat, co je to zájem či radost z milosrdenství a záchrana, když sám se bez toho v životě obešel??
Chudák nemá často nikoho, kdo by mu v životě ulevil, ale „přichází anděl, který ho vynese přímo k Abrahamovi.“ Zde bych připomněl krásné žalmistovo ujištění – „Bůh mu dal spatřit svou spásu“. Dostalo se mu to, po čem ve svých představách toužil.
Na touhu za hranicí smrti je příliš pozdě. A co má být pro nás tou „dobrou zprávou“? Boží království pro nás začalo už teď a tady a v pravý čas bude dovršeno. Věčný život, jehož se máme chopit (jak zaznělo ve 2. čtení), je cílem k trvalému životu v boží slávě. Ten cíl nám totiž určuje smysl života, který tady prožíváme.
Připomeňme si na závěr, co je tím pravým bohatstvím: Máme doufat v živého Boha; že vše, co nám štědře poskytuje je k našemu užitku; Máme konat dobro a bohatnout v dobrých skutcích, být štědří, sdílet příběhy bližních potřebných, a tím si shromažďovat (pozn. Chápejme to spíše jako budovat či stavět, shromažďování svádí k „zásluhovosti“) pěkný základ pro budoucnost, abychom se chopili skutečného života.
JoS