Dnešní úryvek z evangelia nás přivádí k tomu, abychom skutečně věřili, že Ježíš vzkříšený žije nejenom ve slávě boží, ale že žije navždy také uprostřed těch, kdo v něj uvěřili nejen, když s ním „chodili“, ale že žije i po jeho prokazatelné smrti právě v těch společenstvích, která se již po desetiletích začala scházet a zůstává i v těch, která se schází dosud, aby si připomínali svého Mistra. Ale nejen aby vzpomínali, ale zakoušeli jeho pokoj, naději a radost a také stále si připomínali, že se právě uprostřed těchto společných setkání (později se jim začalo říkat církev) děje něco oživujícího, jako když On Vzkříšený stojí uprostřed nich a projevuje se, jak ho poznali, jak učil, uzdravoval z různých ne-mocí a smiřoval každý nesoulad s Otcovou vůlí – mít milé a otevřené srdce a sloužit si navzájem. Stává se pro ně i pro celý svět Pánem a zdrojem nového života.

Janovo dnešní obrazné vyprávění předkládá takové motivy a pojmy, abychom si mohli podepřít jistotu, že Kristus opravdu žije s těmi, kdo mu důvěřují, a že nám není vzdálen.

Sám jsem dlouho tápal mezi věrností slov Bible a hledáním smyslu evangelistovy výpovědi. Když nám v kostelích „zvěstovali“, že: „slova Ježíšova jsou nezpochybnitelná, protože jeho tělo, které bylo už jiné, i když poraněné, ale proměněné a na první rozpoznání člověčí“, ovlivnilo mě to na delší dobu natolik, že jsem si víru ve vzkříšeného Ježíše zaměňoval za víru v mediálně šířený jakýsi dokument z jeho zjevení se po smrti. Místo skutečné důvěry v Kristovu trvalou blízkost, na kterou se můžu kdykoli spolehnout, jsem věřil pouze v informaci, která – mimochodem – vyžadovala víru nemalou, ale nepřinášela mi až tolik pokoje ani naděje natož radosti, že On je se mnou s takovým jaký jsem, i se všemi strachy a pochybnostmi, ne nepodobnými těm, které prožívali jeho učedníci po velikonocích, včetně „Tomášovských pochyb“ a hledání jistoty v důkazech.

Tato Janova dobrá zpráva sepsaná o tolik let po Ježíšově ukřižování nám zvěstuje, že přes všechno, co museli Ježíšovi učedníci krátce i postupně v raných obcích po Ježíšových velikonocích prožít, má smysl. Má to obrovský smysl i pro nás, další generace. Protože jsme si s Ježíšem také „začali“, stali jsme se jeho učedníky, také zakoušíme strachy, také na různý způsob zavřených dveří.

Jeho nejbližší, a zdaleka ne jen tzv. apoštolové, muži i ženy, zkrátka jeho učedníci, jsou za zavřenými dveřmi. Žádné ZAVŘENÉ DVEŘE strachu a uzavřenosti i beznaděje, Ježíšovi nebrání, aby vstoupil – tehdy ani nyní. Postaví se doprostřed a přinese jim POKOJ pozdravením: Pokoj vám. V tom hebrejském slově je kromě pozdravu obsaženo i vyjádření smíření. Evangelista nám – učedníkům – připomíná, že smíření, které Ježíš svou vydaností přinesl, se projevuje jako odpuštění hříchu jednou provždy. Ale také sděluje zkušenost „nového života“, že smiřováním se navzájem a odpouštěním si vin skrze Krista, darujeme druhým pokoj, naději, radost a osvobození.

Pán své učedníky stmelil dohromady a VYSLAL je, aby zkušenost, že POZNALI A UVIDĚLI, že ON JE UPROSTŘED NICH, když se v jeho jménu a jeho slávě setkávají, předávali dál. Evangelista Jan svědčí, že je dobré Ježíšovo poslání naplňovat; pokračovat dál v jeho díle i na jeho vítězství: tzn. hlásat jeho slovo, aby měli v sobě jeho radost, měli podíl na jeho utrpení tím, že snášejí a překonávají obtíže cesty životem. Aby měli v sobě jeho smýšlení a žili pro druhé. Ta radostná zpráva je i pro nás a vybízí, abychom si také vzali Jeho poslání za své a na této službě smíření, lásky, pokoje a šíření naděje, měli jako boží děti podíl „Jako mě poslal Otec, i já posílám vás.“. Výbavu k tomu daroval všem svým učedníkům. Pokřtil nás svým Duchem. Jan píše, že na své učedníky přímo dýchá.

A ještě bychom si měli všimnout zmíněného Tomáše. Dal si podmínku a Ježíš i na jeho podmínku přistoupil. Kolik nás takových „Tomášů“ je? A ten jeho blízký apoštol by se pak raději asi neviděl. Tomáš už pak zakusil, že důkazy ani nepotřebuje, stačí mu „vidět“, tak jako ostatní jeho bratři a sestry, kteří mu dosvědčili, že ho již „viděli stát uprostřed nich“. A u Jana to „vidět“ má dvojí význam: nejen vidět vnějšíma očima, ale přijmout srdcem – přijmout jeho Ducha. To může vyjadřovat ten Janův půvabný obraz „dotknout se ho“. Proto i Tomáš nakonec zvolá: JE TO „Můj Pán a můj Bůh!!“

A Jan ústy Ježíše znovu dosvědčuje, že je dobře, že i navzdory našim podmínkám pokládaným Kristu, který je stále uprostřed nás, nakonec důvěřujeme. Ti, kteří poznají, že ON s nimi “i dýchá“ ať se děje, co se děje, zakusí blaho a radost.

Hospodin, který vzkřísil Ježíše, nám každému daroval život. Život originální, jen jeden – neopakovatelný. Ne k žití „na zkoušku“, ale „život nový – věčný “. Přijměme s důvěrou, že v Ježíši Kristu, Synu Božím a ve vzájemné službě konané v jeho jménu, budeme mít podíl i na Jeho slávě. ON umí přijít do jakýchkoli dveří i pro mnoho důvodů dočasně zavřených. Vstoupí nečekaně, ať už to je „první den po sobotě“, či kterýkoli jiný den x tého násobku „osmého dne“. Přichází však v pravý čas, přináší pokoj, naději a radost, když mu otevřeme své srdce a dotkneme se svého Pána. Totiž, když otevřeme své srdce pro ty, ke kterým jsi nás poslal – k našim bližním a potřebným, abychom i jim umožnili mít s NÍM podíl v božím království, už zde – v životě každého z nich, aby mohli zakusit „dotek“ Pána a Boha.

Jiné životy, než tyto, každý svůj, teď a tady k dispozici nemáme. Kéž je tedy s naším Pánem a Bohem – přinášejícím POKOJ „doprostřed nás“ – můžeme zažívat věčně.

JoS