Když Ježíš z Nazareta poprvé spatřil Jana Křtitele, asi netušil, co ho čeká. Začal po Janově vzoru hlásat, že Boží království je blízko: brzy se jistě zjeví jako kosmická událost převracející dějiny. K příchodu tohoto Království se lidé mají obrátit svou myslí i svými činy. Boží království převáží všechno, všechny lidské činy a lidské postoje, protože Boží síla je větší než všechny síly kosmu i lidí.

Ježíš ve svém hlásání příchodu Božího království podle všeho začal postupně klást trochu jiné důrazy než Křtitel. Podle Ježíše je tou hlavní silou Božího království odpuštění, záchrana, milosrdenství. Bůh, který se svým královstvím přichází, je jistě Bůh soudu, ale je to Bůh soudu laskavého, osvobozujícího, zachraňujícího, přijímajícího. Ježíš hlásá: kéž všichni nasměřují své mysli a činy do takové změny běhu dějin, kdy všechno bude převáženo spásou, milosrdenstvím, láskou. Sám Ježíš se do důvěry v příchod mocně laskavého Boha obrátil a toužil, aby tak učinili i jiní, aby nebyl marným prorokem.

Jak lidi nejlépe osvobodit k víře a naději, že přichází něco mocného a dobrého? Jak otevřít lidem oči, aby uvěřili, že jejich životy se brzy promění k lepšímu, že už brzy bude všechno dobré?

Jistě je tím nejlepším znamením, že ten, kdo takovéto dobré a mocné Boží království hlásá, bude sám a s velkou mocí dobře vůči druhým i jednat. A Ježíš skutečně s velkou mocí dělal druhým dobře – sytil hladové, otevíral oči těm, kteří nevidí, stavěl na nohy ty, kteří nemohli chodit, oživoval, co zemřelo.

Bylo to tak mocné a ryzí, že to snad mohlo pohnout samého Hospodina k tomu, aby jeho království už opravdu nastalo. Záznamy Ježíšovy životní cesty ale naznačují, že se Ježíš od svého zaměření nechal lecčíms vyrušit. Místo toho, aby se na hoře v důvěrném styku s Hospodinem stále a dlouho modlil ono „přijď království Tvé“, vyrušila a odlákala ho nějaká hladovějící lůza a přesvědčila ho, aby léčil jejich nemocné. Místo toho, aby měl Ježíš v srdci lid vyvolený ke Království samotným Bohem, vydal se do Týru a Sidónu k pohanům, ztrácel energii se Samaritánkou a dělal celkově řadu dalších věcí, které ho od zaměření na příchodu Božího království vlastně sváděly.

A když už se Ježíš takto rozptyloval a nedokázal přitáhnout Boží království svými modlitbami a mocnými činy, proč nevyužil svých schopností a charismat ho plně realizovat na zemi tím, že by on sám byl tím nejmoudřejším vládcem dějin, tím, kdo dokáže nasytit všechny hlady lidí a vést i jejich duše jako dobrý náboženský vůdce, kterému budou nakonec sloužit samotní andělé.

Čteme-li především Janovo evangelium, v průběhu svého životního putování učinil Ježíš od těchto svých možností obrat k něčemu jinému: nabídl sobě i druhým otevřít se příchodu Božího království skrze službu k druhým. Nikoli skrze službu charismaty a mocnými činy, ale skrze službu v těch nejjednodušších věcech, s využitím ručníku, který nějaký má po ruce každý, stejně jako každý má nablízku špinavé nohy svých bližních.

Skoro to vypadalo, jako by příchod Božího království pro Ježíše přestal být životní motivací, ale začaly ho více zajímat právě ty špinavé nohy lidí kolem sebe. Jako by už nechtěl dávat ze svého přebytku, z toho, co všechno mohl. Jako by pokušení být vládcem či mudrcem odolal a našel jinou perlu – být služebníkem a otevřít druhé Božímu království tím, že on sám se za ně ve své službě klidně i rozláme. A téhle perly se už Ježíš nevzdal, ač ho to stálo nakonec všechno. Protože když někdo vsadí na perlu mytí nohou těm druhým, o svém osudu už pak leckdy nerozhoduje on, ale ti, kterým myje nohy. Podržet si tuto perlu nebylo levné – Ježíš poznal i pot, krev a beznaděj z toho, jeho tělo bude třeba rozlámané marně a krev třeba nebude žádnou krví nové smlouvy.

Být tu pro druhé s rizikem ztráty vlastního života i vší vlastní moci a vlastních možností, to je ta perla, kterou Ježíš na svých cestách našel, a evangelisté toto vidí jako Ježíšův odkaz, se kterým se Ježíš chtěl s druhými podělit o oné „Poslední večeři“, jak jí dnes říkáme.

Ani my, jako Ježíš, jsme dosud neuspěli v tom, aby skrze naše hlásání a uplatňování našich charismat a všech našich mocí, přišlo Boží království, po kterém toužíme, v plnosti. Jistě budeme dále volat ono „přijď království Tvé“. Ale třeba přitom zjistíme, že nás v našem volání a zaměření na nebesa rozptyluje nějaký člověk vedle nás, který nás pak dokonce možná zradí, ale ten člověk bude potřebovat umýt nohy. A my mu jeho nohy umyjeme.

Třeba se nám to jakoby nevyplatí, jako Ježíšovi, ale věříme, že pro něj právě toto byla cesta do Božího království. Kéž se tedy o těchto Velikonocích obrátíme či znovu obrátíme ke službě druhým, abychom do Božího království mohli i my vstoupit stejnou cestou, jako Ježíš, cestou sebevydávající se lásky vůči druhým.

Věříme-li velikonoční zvěsti, je to cesta spolehlivá.