Tři podobenství patnácté kapitoly – o zatoulané ovci, ztracené minci a o marnotratném či ztraceném synu, pocházejí z rozličných kontextů a Lukášem byla redakčně sestavena do celku se společným tématem. V těchto třech podobenstvích zaznívá Ježíšovo poselství o bezpodmínečné milosti darované hříšníkům a představuje nám nijak nezasloužené milosrdenství. V Ježíšově jednání se zjevuje jednání Boží. Spojením s úvodními verši 1-3 dostávají ta podobenství charakter obhajoby vůči výtkám, které proti Ježíšovi vznášejí zákoníci a farizeové: „On přijímá hříšníky a jí s nimi“. Ježíš nevyhledával hříšníky. Hříšníci vyhledávali jeho. Oproti těmto hříšníkům tu stojí spravedliví farizeové a zákoníci, kteří odmítali jakýkoliv styk s bezbožnými, natož pak stolování s nimi. Farizeové byli lidé velmi vzdělaní a znalí Písma i tradic otců a důsledně dodržovali Zákon. Dokonce si do něho další zákazy a příkazy přidávali. Mám dojem, že se tak vlastně děje v celé historii církevních dějin až do dneška.  Toto dnešní evangelium je nám všem jistě dobře známé. Nevím, jak bylo reálné v Ježíšově době vyplatit nebo rozdělit majetek žijícího člověka mezi dva syny, když tehdy platilo pravidlo, že starší syn má nárok na dvě třetiny dědictví, zatímco mladší jen na jednu třetinu. Vyžádání podílu za života otce, bylo ve Starém Zákoně považováno za urážku a zradu na rodičích. To bylo trestáno i ukamenováním nezdárného syna. Nicméně v dnešním podobenství k vydání dědického podílu došlo. V té chvíli už se otec stává k synovi milosrdný. Nevíme přesně co vedlo mladšího syna k opuštění domu svého otce. Možná že se chtěl jen osamostatnit – postavit na vlastní nohy, nebo prostě poznat život jinak, užít si něco. Asi neměl v úmyslu hned prošustrovat všechen majetek. Možná měl také smůlu na lidi, kteří mu rádi od majetku pomohli. Jeho možný záměr mu nevyšel a spadnul až na samé dno. To se bohužel stává i v dnešní době, a nezřídka to končí tragicky. Tohoto mladšího syna tedy zpět do otcova domu vedl hlad a bída. Nemohl počítat s vřelým přivítáním. A přece se mu ho dostalo měrou vrchovatou.  Otec byl znovu nadmíru milosrdný. Známe ze svého života možná i několik lidí, kteří v touze po svobodě a osamostatnění odešli předčasně ze svých domovů. Pak neunesli tíhu zodpovědnosti a podlehli svodům zvrácené společnosti. Na druhou stranu, dost mladých mužů dnes příliš nepospíchá z domovů svých rodičů. Ani se nechtějí stavět na vlastní nohy, a přebírat zodpovědnost za sebe a za druhé. Raději se drží v bezpečí mamahotelu. V naší velké rodině jsme všichni byli vychováváni k dospělé samostatnosti a zodpovědnosti. Ale i já jsem se chtěl brzy po vojně postavit na vlastní nohy. Samozřejmě bez jakéhokoli dědického podílu. Až když jsem si natloukl hubu, tak   jsem přišel nato, že přeci jenom nějaké dědictví do vínku jsem dostal a z domů neodešel jen tak bez ničeho. To něco byla mnou upozaděná víra, která mě navrátila, a navrací do Domu mého Otce. Bohužel, ne všichni ztracení dospějí k rozhodnutí vrátit se Domů. Své touhy dnes utápějí v drogách nebo alkoholu. Nikdo jim třeba neřekl, nebo neuvěřili, že jim Otec chce jít naproti, odpustit a obejmout je, zabít tučné tele, a radovat se s nimi. Třeba ani nikoho takového, na rozdíl ode mne nikdy v životě nepoznali. A možná je od tohoto kroku v některých případech odrazujeme my sami nebo naše církev, když se ochotně stavíme do role staršího bratra v příběhu.