Úryvek z Lukášova evangelia, který jsme právě slyšeli, přímo navazuje na čtení z minulé neděle. To začínalo Ježíšovou radikální výzvou: „Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí.“ a končilo slovy o milosrdenství a štědrosti: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Nesuďte, a nebudete souzeni. Neodsuzujte, a nebudete odsouzeni. Promíjejte, a bude vám prominuto. Dávejte, a bude vám dáno“

Tato slova nám představují Ježíše především jako toho, kdo zvěstuje Boží milosrdenství. Ukazují nám Boha, který není přísným soudcem čekajícím na naše selhání, ale milosrdným Otcem, který nás vybízí k životu v lásce, která se projevuje právě milosrdenstvím, odpuštěním a štědrostí. Dnešní evangelium se pak na tuto výzvu dívá z jiného úhlu – ukazuje nám cestu, jak na ni odpovědět ve svém životě.

První část dnešního evangelia varuje před slepými učiteli. Mohli bychom se ptát, zda měl evangelista Lukáš na mysli konkrétní skupinu náboženských učitelů své doby. Možná ano, ale v kontextu čtení z minulé neděle bychom mohli říct, že slepým učitelem je každý, kdo se ve svých slovech nebo životě míjí se základem Ježíšova učení o nesouzení a milosrdenství.

Může to být nejen někdo jiný, ale i my sami – pokud se snažíme učit druhé o víře, ale přitom v našich vlastních postojích chybí láska, o které Ježíš mluví. Proto, než začneme někoho vést nebo opravovat, měli bychom se nejprve ptát sami sebe: Jdu opravdu po cestě evangelia? Vidím jasně, nebo jsem i já sám slepý?

Podobné téma přináší i obraz o třísce a trámu. Tento úryvek bývá často chápán jako varování před pokrytectvím. Ale myslím, že tu jde o víc než jen o pokrytectví. Je to výzva, abychom se soustředili na to podstatné v Ježíšově učení: na milosrdenství a odpuštění.

Je snadné vidět chyby druhých a cítit se povolán k jejich nápravě. Ale dokážeme stejně jasně vidět své vlastní chyby? Jak často odsuzujeme ostatní za jejich nedostatky, zatímco své vlastní omlouváme?

Ježíš nás nevyzývá k tomu, abychom ignorovali chyby druhých. Než ale začneme „odstraňovat třísku“ z oka druhého, měli bychom se nejprve podívat, jaké trámy v našem vlastním životě nám mohou bránit vidět situaci jasně.

Ježíš nás volá k tomu, aby vše, o co se snažíme, bylo vedeno láskou a milosrdenstvím. To však neznamená neustálé úsilí o dokonalost – naši nebo druhých. Když nám Ježíš říká: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“, nestaví před nás ideál, kterého se máme vlastními silami pokoušet dosáhnout. Zvěstuje nám Boží milosrdenství. Říká nám, že zdroj pravého milosrdenství nemusíme hledat v sobě – v našich omezených schopnostech a slabých silách. Pramenem milosrdenství je sám Bůh.

Podobně dnešní čtení z proroka Izajáše mluví o tom, že když Bůh přislíbil záchranu Izraele, tak ji jistě vykoná. Boží slovo není jen příslibem do budoucna – má moc proměňovat realitu už teď.

Prorok ho přirovnává k dešti, který zavlažuje zemi, dává vyrůst rostlinám a přináší úrodu. Déšť nepůsobí okamžitě – když spadne na vyprahlou půdu, chvíli trvá, než pronikne do hloubky a začne měnit suchou zem v úrodnou půdu. Podobně Boží slovo působí i v nás. Možná ještě nevidíme plody, ale to neznamená, že se nic neděje.

Stejně jako Izraelci věřili, že Boží záchrana se jistě projeví, i my můžeme důvěřovat, že Boží odpuštění a milosrdenství mají moc proměnit nás i náš svět. A pokud jim nebudeme bránit, mohou i skrze nás působit pro druhé.

Pokud tedy jednáme ne ze své síly, ale z Božího oslovení, můžeme doufat, že naše snaha přinese dobré ovoce. Ne proto, že bychom byli dokonalí, ale proto, že Bůh v nás a skrze nás působí.