Tématem dnešní liturgie, který jsme si při přípravě vybrali je „Vyučování lásce podle Božího milosrdenství“.

Jak velké lásky je schopen člověk, který se ve svém jednání řídí Božím milosrdenstvím, jsme si mohli uvědomit při poslechu prvního čtení z knihy Genesis (Gn 45, 3-11.15). Vybraný úryvek je z příběhu, který dobře známe. Jde o případ těžkého ublížení v rodině. Jákob miloval svého nejmladšího syna Josefa víc než ostatní, byl totiž jeho synem ve stáří. To se ale jeho bratrům nelíbilo a nejen to. Dráždily je i jeho sny, které jim vyprávěl. Začali ho nenávidět, nedokázali s ním pokojně ani promluvit a chtěli se ho zbavit. Chtěli ho zabít, když za nimi přišel na pastvu, nakonec se ale dohodli, že mu jen svléknou suknici a pak ho vhodí do prázdné cisterny
v pustině. Na té cisterně se pak posadili, aby pojedli chléb. Kolem právě procházela karavana Izmaelitů, která měla namířeno do Egypta. Bratry napadlo, že by jim Josefa mohli prodat. A to se také stalo. Josef byl vytažen z cisterny a následně prodán v Egyptě do otroctví. Josefovu suknici jeho bratří namočili do krve ze zabitého kozla a po svém návratu domů ji přinesli otci, aby si myslel, že Josefa sežrala divá zvěř. Zachovali se naprosto zvrhle, bylo to odsouzeníhodné a zasluhovalo by to trest. Josef v Egyptě nejdříve procházel velkým trápením, byl nespravedlivě obviněn, odsouzen do vězení, přesto věřil, že Bůh je stále s ním a žehná mu. Přečtený biblický text ho zastihuje v situaci, kdy překvapeným bratrům odhaluje svou pravou identitu jako egyptský vysoký státní úředník a říká: „Já jsem váš bratr Josef, kterého jste prodali do Egypta.“ Pro jeho bratry je to obrovský šok a nemají co říct. Dostihlo je jejich nejtemnější životní rozhodnutí. Od Josefa by se daly očekávat výčitky, obviňování, pocit zahořklosti, touha po pomstě, ale nic takového se neděje. On byl s tou na něm spáchanou křivdou schopen žít. Jeho reakcí na setkání s bratry je pláč, svým bratrům odpustil. A ještě se svým šokovaným
a zahanbeným bratrům snaží ulehčit jejich hodně trapnou situaci, když říká: „Vyslal mě před vámi Bůh pro zachování života.“ Své bratry tím povzbuzuje, aby se netrápili a nic si nevyčítali. Tak může mluvit jen ten, který dokázal odpustit. Odpuštění je vždycky Boží, je Božím otiskem v nás. V každé životní situaci je místo pro Boží východisko, Bůh našim životním situacím dává konečný smysl.

K našemu vyučování lásce podle Božího milosrdenství nám může významně pomoci evangelium dnešní neděle (Lk 6, 27-38). Slyšeli jsme slova Ježíšova přikázání, která nejsou určena všem, ale právě jeho učedníkům: „Vám, kteří posloucháte, říkám“: „Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují“. Právě taková láska je ústředním a charakteristickým bodem křesťanského života. Možná nás napadne, že výslovné nepřátele vlastně ani nemáme. Jenže lidi nelze jednoduše označit za přátele nebo nepřátele. Přátelství i nepřátelství se projevuje konkrétními skutky. Proto je možné za nepřátelství považovat například nepřátelské mluvení
a jednání proti nám. Každý z nás zažívá nejrůznější situace, ve kterých nám někdo křivdí, narážíme na nepochopení, někdo nás pomlouvá, někdy nás i psychicky deptá. Někdy si myslíme, že jsme v právu, že máme pravdu a partner to neuznává. Ale pozor! Platí to také obráceně: Nepřáteli jsme my, když se tak chováme k druhým.

V evangeliu jsme slyšeli Ježíšovu výzvu k tomu, abychom své nepřátele milovali. Jak můžeme rozumět návodům pro naše chování k těm, kteří se k nám chovají nepřátelsky?

• Kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou.

Páni k bití otroků používali výhradně hřbet pravé ruky. Tím hřbetem pravé ruky jim trefili pravou tvář, čímž je ponížili. Když jim však ten bitý  nastavil levou tvář, znemožnil jim jejich záměr. Levou tvář hřbetem pravé ruky nejde dost dobře zasáhnout. Další rána už ani nepadla, násilí bylo přerušeno. 

• Bude-li ti brát plášť, nech mu i košili!

Je zřejmé, že se nejedná o běžnou situaci. Běžně nám přece nikdo nic nebere. Jedná se tedy pravděpodobně například o přepadení. Ježíš říká, že dotyčnému máme dát ještě víc, než po nás žádá. Dobrovolné navýšení toho, co nám někdo chce vzít, ho překvapí a zarazí. Zlo tím zastavíme, získáme převahu, nebudeme obětí.

• Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět.

Řeč je o štědrosti k chudým. V Ježíšově době nebyl žádný sociální systém, lidé byli odkázáni na almužny a někdy si možná i něco vzali bez souhlasu majitele. Od chudých nešlo očekávat nějakou návratnost. Ježíšovo „dávej“ neznamená, dávej komukoliv. Chudí si v té době za peníze nešli koupit alkohol, ale jídlo. Přesto bychom ale měli přemýšlet o tom, jak můžeme být štědří a velkorysí. I v naší době žijí lidé, kteří naši štědrost potřebují a nic nám nemohou vrátit. A někdy nám i něco ve svém nedostatku vezmou.

Uvedené návody si jistě dokážeme přizpůsobit tak, aby byly použitelné v našich životních situacích – ve vlastní rodině, mezi ostatními příbuznými, se sousedy, na pracovištích atd. Je velká škoda, že při našich nezdarech, zklamáních a zraněních se necháváme zmítat emocemi
a reagujeme tak nerozumně. Často neumíme reagovat láskou na nepřátelské jednání doma a to bychom měli umět Ježíšův požadavek aplikovat třeba i na agresi Ruska vůči Ukrajině a světu
a také na způsob jednání nového amerického presidenta Trumpa. Ale my se máme se modlit
i za agresory – to neznamená modlit se za úspěch jejich zlého jednání, ale třeba za to, aby je Bůh přemohl, odvrátil i obrátil. Aby proměnil jejich smýšlení.

Nechme Duchem Božím proměňovat svá srdce, učme se lásce, nesuďme, nezavrhujme, odpouštějme, dávejme a modleme se. Buďme milosrdní, jako je milosrdný náš Otec.