Dneska jsme slyšeli a jistě postřehli, že texty z 1. čtení z Neh a z  L evangelia, spolu nějak více souvisejí. Kladou důraz na Boží slovo přednášené veřejně – „před zraky všeho lidu“ nebo ve společenství synagogy. Kněz Ezdráš předčítal Boží zákon se zápalem, který zasáhl všechny posluchače, muže i ženy, a levity podávaný výklad textů Zákona a jejich porozumění je dojal až k slzám radosti. Ezdráš je nato povzbuzuje, aby neplakali, ale vyšli k HOSTINĚ, dělili se i s těmi, kdo si nestihli nic připravit a radovali se společně, že Bůh se stal jejich záštitou.

Ten text krásně navazuje na všechna předchozí sz čtení od neděle Zjevení Páně a stupňující se ujištění o věrném postoji Hospodina „ke všemu svému lidu“. Postoji, který se projevuje  příchodem světla přemáhajícím tmu, darováním nekonečné  hojnosti v nepřeberné různosti a požehnání, až k pojmenování jediného zdroje radosti, tedy že jedině Hospodin je jim i nám Záštitou. Již nebudou „ženou zpustošenou a opuštěnou“, ale „vdanou a oblíbenou“ u svého Hospodina, jako Ženich se svou Nevěstou.

Minulou neděli jsme porozuměli evangeliu tak, že Ježíš (zatím v malém, početně omezeném prostředí příbuzných) vydal znamení o tom, že pro naše dozrávající lidství by bylo škoda, aby byla „Boží hostina“ přerušena, a že se můžeme a máme vždycky spoléhat na to, že ON – Hospodin má dostatek „dobrého vína“ k radosti všech až do konce – až do nastolení božího království v jeho slávě. Jen se musíme nabídnout stát se oněmi pověstnými nádobami, které se tím „dobrým vínem“ pro potěšení sebe i druhých – tedy jeho vůlí, nechají naplnit.

Dnešní Lukášův evangelijní text – popisující také ještě rané Ježíšovo působení – tentokrát již veřejně v synagoze – nám podává svědectví pro Ježíšovy následovníky (ale také svědčí pochybujícím), jako dobrou zprávu pro nás, pro utvrzení se v důvěře Vzkříšenému, že On jediný poznal a vzal totálně za své Hospodinovo slovo a plně se s jeho vůli identifikoval. Ač byl plně člověkem, přijal Hospodinova Ducha, ducha podílení se na Božím konání, podílení se vzešlého ze jeho křtu a pomazání. Přijal za své, že jeho cesta nemůže být jiná, než věrně naplňovat „Boží program“, který rozpoznal skrze Izajášovskou naději.

Ten text vybízí k následování našeho Pána také nás, pokřtěné – přijmout za své mít podíl a v  Kristově vůli konat znamení zjevující Boží záchranu. Ježíšovi současníci, pak mnohá Ježíšova znamení o Boží záchraně zakoušeli a prožívali. A mnohé z nich to vedlo ke společnému způsobu sdílení své víry – v církevních obcích.

Slovům dnešního 2. čtení – (Listu apoštola Pavla) předchází verše (v.1-11), ve kterých jsme ujišťováni o podpoře pro konání takových znamení, skrze Ducha božího – skrze jeho dary milosti. Jenže naše lidství se nedokáže projevovat vždy podle Ježíše, následovat ho plně, máme s tím problémy. A tak nám budiž také slova 1 K 12, 12-31 svědectvím o Ježíši Vzkříšeném, který byl pro svou věrnost ustanoven od Hospodina Hlavou všech – hlavou církve a našich snažení v této církvi, jíž byl také darován jako Cesta a Cíl. Apoštol Pavel připomíná potřebu jednoty s Kristem, na cestě k němu. Takovou jednotu připodobňuje obrazem těla, které má mnoho údů vzájemně se potřebujících, pro plnění různých funkcí v těle.

Pro zajímavost jen zmíním, že v komentářích jsem se dočetl, že tento obraz u apošt. Pavla není původní, že v antice byl známý, např. již v r. 494 p.Kr. jej použil Agrippa Menenius Lanatus, k přesvědčení odštěpeného římského lidu k návratu do Říma pomocí podobenství „o žaludku a údech těla“.

Pavel však tímto obrazem jednoty s Kristem chce charakterizovat existenci v Kristu a jen skrze Něho, jako nepostradatelný status křesťanů (např. viz 1 K 1, 30; „Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením. …“ Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu“). Používá k tomu dobou podmíněný popis lidského těla, které také tvoří jednotu v celistvosti a dosvědčuje tím, že skrze Ducha božího jsme byli všichni křtem začleněni do jednoho těla Kristova a to bez ohledu na původ náboženský – (Židé nebo Řekové tj. pohané) či na postavení společenské (otroci nebo svobodní, a v G 3, 28 také muži a ženy).

Možná se nám může zdát, že při současných znalostech anatomie a medicíny i našeho alespoň obecného povědomí z této oblasti, včetně poznatků o psychosomatických souvislostech projevujících se při funkčnosti orgánů, smyslů, tělních systémů, také možnosti jejich náhrad i udržování našeho těla, že bychom možná nepotřebovali tak cílený popis funkcí „údů těla“ podle Pavla. A už vůbec bychom možná nepostrádali jeho úkrok z popisu k vyjádření jejich hodnoty (čestný / méně čestný), nebo jejich důležitosti (méně významné / nezbytné), dokonce bychom nepostrádali ani jeho úkrok k hodnocení estetickomravnímu (neslušný/ slušný).

Jenže v průběhu našich lidských dějin stále více zakoušíme, že je zapotřebí se k výzvě jednoty s Kristem trvale vracet, stejně tak i k důvěře, že Bůh jediný je jistotou, že bude svým Duchem funkci údů svého těla řídit a doprovázet – dokud nedojdeme k Cíli. Že za jednotlivé údy můžeme považovat jak jednotlivce, v jiném pohledu orgány a systémy v církvi a z dějinných zkušeností i tzv. jiné církve, a mít proto trvale na mysli vzájemné propojení, aby to tělo žilo a neživořilo. A potřeba jednoty by se nám měla dostávat „z pod kůže až do srdcí“ o to naléhavěji, oč více si uvědomujeme nezbytnost všech komponentů, systémů, jednotlivých orgánů, orgánů smyslů, energií, včetně život ochraňujících transplantátů až po dílčí buňky, vzájemně korelující a tvořící Bohem stvořenou celou bytost (ne jen tělo).

Když si tuto jistotu budeme každý sám sobě, i mezi sebou navzájem, připomínat a otevírat se Duchu božímu, máme naději, že se naučíme respektu k druhým, respektu k proměnám v čase i v postojích. Otevřeme se k empatii, k potřebě a ochotě být si vzájemnou podporou i oporou na různý způsob. A to nejen v malých společenstvích, ale zakusíme to i s církvemi jiných denominací, beze strachu, že se „něco“ hroutí, či něco opouštíme. Zakusíme v radosti a v pokoji Ezdrášovo svědectví: Že Hostina nekončí a je pro všechny – jak pro ty, kteří se radují z dostatku, tak i pro ty se kterými se máme dělit.

Tím se nám podaří podílet se na Ježíšově programu i na správném užívání darů Ducha.