Na jednu stranu je to dobrá zpráva – nikdo není vyloučen, křest je otevřen pro všechny. Ovšem když o tom přemýšlím v kontextu nadcházejícího „týdne modliteb za jednotu křesťanů“, objevují se komplikace. Mezi oním „vším lidem“ jsou pochopitelně nejrůznější individua. A je to tak v pořádku – konec konců ani v rodině, v církevní obci / farnosti nejsme všichni stejní. Každý z nás má trochu jiné preference, trochu jinam ve svém duchovním životě klade důrazy, má jinou míru tolerance odlišností ostatních. Abychom už v těchto nejmenších jednotkách jako je právě rodina nebo církevní obec byli schopní fungovat, musíme tomu věnovat hodně cíleného úsilí. Je nutné se bez ustání smiřovat – v obojím slova smyslu. Jednak si navzájem vyznávat čím jsme se vůči sobě provinili a odpouštět si, ale také nasměrovávat se stejným směrem. V případě křesťanské obce by tím směrem měl být Kristus. Ale ani to ještě nestačí. Naše rodina není jedinou rodinou na světě a ani naše církevní obec není jedinou obcí. Jsou zde další, kteří se také snaží navzájem smiřovat a zdokonalovat se. A kupodivu, výslednice jejich snažení, jejich společný směr se v mnoha ohledech liší od toho našeho. Kromě smiřování se s růzností uvnitř obce je tedy potřeba pěstovat také otevřenost vůči ostatním obcím. Nepodlehnout klamu, že ten náš způsob církevního života je přece ten nejlepší (což je ještě v pořádku, proto tímto způsobem přece žijeme) a všichni ostatní by jej měli od nás převzít – a nejlépe se i podřídit našemu vedení. Nespadnout do pasti exkluzivistického postoje, který vede k odmítání jiných kultur, názorů, způsobů života, náboženství. Ve jménu našich tradic a hodnot se obeženeme hradbou a odtud je už jen malý krůček k tomu, abychom z
těchto hradeb začali pálit na druhé.
Když se vrátím k „týdnu modliteb za jednotu křesťanů“ – co si pod onou jednotou představujeme? Jednotu mravů, učení, církevních předpisů, tradice, nebo snad hiearchie? Když sleduji opatrný postoj, který katolická církev zaujímá k různým ekumenickým institucím jako je třeba Světová rada církví, nebo Ekumenická rada církví v ČR, obávám se, že stále v koutku duše doufáme, že se jednoty dosáhne tím, že ostatní uznají svůj omyl a kajícně se vrátí do lůna jediné církve. Jenže ve skutečnosti tady taková jednota nebyla nikdy. Už v Novém zákoně čteme o rozporech mezi jednotlivými obcemi (1K 3 – „jeden říká ‚Já jsem Pavlův‘ a druhý: ‚Já Apollův'“, Sk 15 popisují Jeruzalémský koncil řešící spor o nutnost dodržovat židovský zákon pro křesťany z pohanského prostředí). A nejrůznější alternativní proudy (nebo hereze jak je nazývají vítězové) se nepřestaly vyskytovat až do dnes. Od gnostiků, ariánů, nestoriánů, monofyzitů, velkého schizmatu na přelomu tisíciletí, valdenských, katarů, reformace, starověrců na východě, letničních církví, až po individualismus postmoderního duchovna. Některé proudy zanikly, jiné trvají, některé se od křesťanství odchýlily, ale většina z nich vznikla ve snaze napravit nedostatky v hlavním proudu, něco chybějícího přinést, nebo naopak něco mizejícího konzervovat. Je klidně možné, že i současná synodální obnova přinese další takové rozštěpení. Pluralita je přirozená a nebylo by na tom nic špatného, nebýt ovšem za staletí naakumulovaného majetku a centrální moci. Vlastně to může být dobrá příležitost se této zátěže vzdát… (jak píše Kazatel, „Nashromáždil jsem si také stříbro a zlato i vlastnictví králů a provincií. A hle, to všechno je marnost a honba za větrem“, „je čas rodit a čas umírat, čas sázet a čas vytrhávat, co bylo zasazeno“).
Snad bychom se této iluze jednoty křesťanů ve smyslu jedné obce měli vzdát. Nebo si alespoň uvědomit, že je to ideál eschatologický, který nikdy realizován nebyl, a v tomto věku ani nebude. Na co se ale soustředit můžeme je to co máme všichni jako křesťané společné – víru v Ježíše Krista jako Pána a spasitele, křest jako vstupní bránu do společenství s Ježíšem i obcí, hodnotu lásky jednoho k druhému. Víme, že všichni jsme stvořeni k obrazu Božímu, všichni jsme údy jednoho Kristova těla, zavázáni k tomu navzájem se podporovat (1K 12,12-31). Jak pokračuje Pavel v 1. listu Korintským – „Kdo je Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, skrze něž jste uvěřili, jak každému dal Pán. Já jsem zasadil, Apollos zalil, ale Bůh dával růst. Vy jste Boží pole, Boží stavba.“ Budeme-li se každý sám za sebe snažit o sjednocení s Kristem, o spolupráci na Boží stavbě, nutně to povede ke snižování napětí a šíření pokoje. Co jedna církev zasadila, může jiná zalít, pokud si obě uvědomují, že pracují na společném díle.
Mějme tedy na zřeteli ideál jednoty, prosme za své hlubší spojení s Kristem, a bez ustání děkujme za každý malý úspěch, za každou příležitost se k sobě trochu přiblížit.