V dnešním evangeliu jsme slyšeli dvě podobenství o Božím království. Tato podobenství navazují na podobenství o rozsévači, kterým začíná 4. kapitola Markova evangelia. Snaží se posluchačům obrazy růstu přiblížit, že Boží království už je přítomné a působí ve světě, i když se to působení může zdát malé nebo přinejmenším málo zjevné. Při pohledu na současné události ve světě i některé věci, které se dějí v našem osobním životě, mi připadá, že působení Božího království ve světě je v dnešní době podobně skryté.

První z podobenství dává důraz na to, že úroda – zjevný dobrý výsledek setby – přichází jako Boží dar. Člověk zaseje semeno, ale to rozhodující – jeho růst – moc ovlivnit nemůže. Ano, kromě zasetí, o kterém se v podobenství píše, může semeno zalévat nebo vytrhávat plevel, ale jestli konkrétní zaseté semeno vzroste, už nezáleží na něm. Semeno klíčí v zemi a nevidíme, jak roste. Nemůžeme jeho růst nijak ovládat, zajistit nebo urychlit. I později, když už rostlinka vyroste z půdy, máme omezené možnosti, jak pomáhat jejímu růstu. Jak jsem někde četla, nemůžeme prsty otevírat rozvíjející se poupě. Máme se snažit zasít semeno a podle možností podporovat jeho růst, ale zároveň přijmout, že samotný růst ani užitek, který přinese nejsou v našich rukou. A že to, jaký užitek semeno přinese, nemusíme ani v našem životě uvidět nebo rozpoznat.

Druhé podobenství mluví o zrnku hořčice. Mělo to být zrnko menší než všechna semena na zemi. Volba hořčičného zrna ukazuje, jak maličká a téměř neznatelná byla přítomnost Boží vlády a Boží moci v kontrastu s očekáváním těch, kdo naslouchali Ježíšovi, a těch, kterým bylo určeno Markovo evangelium. Nás už po 2 tisících let tato skrytost asi nepřekvapuje. Spíš může být pro nás obtížné uchovat si živou důvěru, že i z nejmenšího semene může vyrůst rostlina, v jejímž stínu mohou hnízdit ptáci. Důvěru, že když se i se všemi svými omezeními a nedokonalostmi otevřeme Božímu království, mohou se i skrze nás dít dobré věci. Až na konci našeho života se ale ukáže, které byly opravdu dobré.

V podobenství je použito zrnko hořčice – autor se zaměřil na kontrast mezi maličkým semínkem a rostlinou, která za příznivých okolností může vyrůst, spíše než na to jaké Boží království v budoucnu bude. Nevybral si žádný z mohutných, respekt a údiv budících stromů, jako duby nebo cedry, ale hořčici, které byla na Blízkém Východě považována za plevel. Možná to můžeme chápat i tak, že je pro nás obtížné vlastními schopnostmi rozpoznat působení Božího království v tomto světě, když se spoléháme jen na svoje síly a úsudek.

Jak jsme četli i v prvním čtení, ten, skrze kterého Bůh chce vykonat velké věci nemusí být krásný, vysoký a prvorozený syn, který na první pohled upoutal Samuelovu pozornost. Může to být David – nejmladší syn, se kterým zpočátku nikdo nepočítal. Jeho otec pro něj ani neposlal, když se šli ostatní setkat se Samuelem. Nechal ho dál pást ovce. To, že se David stal králem, záviselo jen na Hospodinu.

Když David přijal pomazání, začal ho uchvacovat duch Hospodinův, který s ním od toho času zůstal. Hospodin Davida vedl svým Duchem a věříme, že jeho Duch může vést i nás, pokud mu uvěříme a otevřeme se mu. Jeho vedení a působení v nás nám nemusí být někdy moc zřejmé nebo srozumitelné. Ta skrytost a neuchopitelnost ale myslím, k našemu životu víry neoddělitelně patří. Když si myslíme, že víme, jak máme jednat a co je v daném okamžiku dobré, můžeme si vzpomenout na Samuela a jeho jistotu při pohledu na Elíaba. I přes tuto nejistotu ale máme zasévat semínka, která nám Bůh dává do rukou, s důvěrou je zalévat podle našich schopností a věřit, že aspoň některá z nich vyrostou.