Dnes slavíme liturgii, kdy si připomínáme završení Velikonoc, završení které je událostí potvrzující Boží věrnost v dějinách spásy. Bůh se nám ze své lásky dal poznat v Ježíši z Nazareta; který jako člověk prožil vše lidské, včetně pokušení
a přitom naplnil bezezbytku (tedy až k smrti) vůli Boží. Vírou a životními prožitky, jsme stejně jako jeho učedníci, přijali jeho příslib seslání Zastánce, Ducha Pravdy
a Pomocníka, který pochází od Otce, a je nám nablízku po všechen čas, kdy již Vzkříšený není fyzicky přítomen v našem světě, ale „přebývá oslaven (tedy
v plnosti a jednotě) na pravici Boží.“
Úkolem tohoto Ducha je vydat svědectví o Kristu, o završení jeho pozemského života, avšak ne jen o jeho konci, ale o novém začátku jeho působení ve světě bez ohledu na místo, čas a lidské limity. Proto jsou ke svědectví posláni také ti, kdo tohoto Ducha Pravdy přijmou, jak jsme slyšeli v evangelijním textu Ježíšovy řeči na rozloučenou, tedy jsme posláni ke svědectví i my, kteří tvoříme a žijeme Kristovu církev. Ve Sk nám to rovněž bylo připomenuto slovy apoštola Petra citací z proroka Jóela: „I stane se v posledních dnech, praví Bůh, že vyleji ze svého Ducha na každé tělo; vaši synové a vaše dcery budou prorokovat, vaši mladíci budou vídat vidění a vaši starci budou mívat sny. I na své otroky a na své otrokyně v oněch dnech vyleji ze svého Ducha, a budou prorokovat.“
Mohlo by se zdát, že Duch svatý vše zařídí a vše půjde samo a bez obtíží. Sami dobře víme, že to tak není. Připomeňme si tedy, že Bůh nám se Zastáncem
a Utěšitelem současně nechává svobodu k rozhodování, svobodu k projevům srdce, mysli, vztahů. Duch Boží sice přinese „důkaz o našem hříchu“ – tj. o naší nevíře Božímu láskyplnému zájmu o nás, přinese „důkaz o spravedlnosti“ – tedy o Kristově oslavení či darování božské plnosti, a také přinese „důkaz o soudu“ – tedy o ukončení moci zla, avšak ne pouze jako informaci, ale jako NADĚJI, že s námi zůstává v Paraklétovi – tj. „v tom přivolaném“ k zastání a pomoci v našem přítomném
a obtížemi limitovaném životě. Kdo přijme tuto naději a setrvává v ní, určitě má šanci působení Božího Ducha zakusit a svobodně jej využít. Apoštol Pavel o takové zkušenosti s Boží nabídkou a jejím naplněním skrze trpělivou naději píše v listu římským křesťanům v Ř 5, 1-5 (připomínka písně: „Jsme-li tedy spravedliví…“).
A také v dnešním 2. čtení v Ř 8, 23 – 27 jsme toto ujištění slyšeli.
Duch Boží nepřináší nic nového, pouze ukazuje Ježíšovu tak říkajíc „starou víru“, avšak jako nový život, živou každodenní přítomnost. Nechce být za každou cenu ohromující, aby zdůrazňoval svou osobu, působí tiše a nenápadně uprostřed našich příběhů a bere pro nás z toho, co je Ježíšovo, co je z něho už zde mezi námi a čeho je nám právě tady a teď zapotřebí. Nikdy nás neodvádí od Ježíše, ale aktualizuje jeho zvěst a činy a prohlubuje v nás porozumění, víru a naději a tak vždy oslavuje Ježíše. Tím rozmnožuje slávu Boha, a nás do jeho slávy přibližuje.
Oslava Krista může být pro nás také kritériem v rozpoznání, zda skutečně působí Duch vycházející z Boha, vždyť jsou v dokonalé jednotě.
Pavel připomíná římským křesťanům (Ř 8, 22): „Víme přece, že celé tvorstvo až dodnes společně sténá a pracuje k porodu.“ Jako muž si spíše než zážitek porodu dokážu představit a zakoušet upachtěnou přípravu, složitosti a bolesti k překonání „starého života“ ke zrození do nového. A pak je přímo na místě v naději a s trpělivostí očekávat „světlo na obzoru“, tedy onoho Zachránce a Utěšitele, který nám s takovou proměnou pomůže. Jen mu musíme otevřít srdce a mysl pro vnitřní boží působení. Duch Boží si každého z nás pak jistě zcela originálním a na míru šitým způsobem najde pro naše poslání ve světě, pro náš úkol tady a teď. A také nás skrze naději zbavuje úzkosti z budoucnosti. Ne, že bychom měli nějaká tajná zjevení nastávajících událostí, ale že on, Duch, nám stále přináší znamení času jak žít z Ježíšova poselství naši přítomnost a aby to bylo od nás pravdivé. A stává se tak jakýmsi „strážcem“ pravdivosti světa spějícího do Božího království.
Křest nám má být tedy nejen „registrační značkou“, že ke Kristu patříme, ale hlavně znamením, že jsme přistoupili na to, aby v nás a skrze nás Duch Boží mohl trvale působit a trvale nás oživoval. Tím se děje završení Velikonoc i v nás. On v nás rozhojní radost, horlivost k hlásání svědectví o Ježíši, pokoj, odvahu i sílu zvládnout vše v našich životech tak, aby to bylo ke slávě Boha.