Vyprázdněnost a následování

Jan Zemen
Ex 3,1-15; Ž 105; Ř 12,9-21; Mt 16,21-28
3. 9. 2017, Černošice
22. neděle v mezidobí, cyklus A

Jsem rád, že se po delší době můžu podílet na našem společném slavení i prostřednictvím homilie. Rád bych se věnoval především textu evangelia. Je dobré si připomenout, že dnešní příkře znějící perikopa ostře kontrastuje s předcházejícími verši z Matoušovy 16. kapitoly:  Ježíš se ptá učedníků, za koho ho pokládají a Petr odpovídá: Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha. Ježíš mu na to řekl: Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. To jsme mohli slyšet minulou neděli.

Ihned po tomto silném vyznání je ale Petr poprvé konfrontován s předpovědí Ježíšova utrpení a smrti. Nezapadá to do jeho představy o Mesiáši a přeje Ježíši (i sobě), aby se mu nic takového nestalo. Můžeme se zamyslet nad tím, proč na tak jednoduché přání Ježíš reaguje tak tvrdými slovy, která rozhodně nezapadjí do obrazu skály a pevného základu církve.

Zkusme si ale nejdřív zopakovat, co mohl Šimon Petr rozumět pod pojmem Mesiáš. V Judaismu jde o označení zachránce a osvoboditele židovského národa. Starozákonní mesiáš je král nebo velekněz pocházející z Davidova rodu a pomazaný posvátným olejem, od čehož je odvozeno i řecké jméno Christos – pomazaný. Koncept mesianismu má původ v Judaismu a neustálé očekávání krále mesiáše (Melekh Mashiach), který “na konci všech dní” vejde do našeho hmotného světa, je hlavním rysem židovské eschatologie.

Nedivme se tedy, že Petr byl zmaten Ježíšovou předpovědí urtpení a smrti na kříži. Ze židovského pohledu to nebylo s mesiášstvím vůbec slučitelné. Ježíš ale odpovídá: Nemáš na mysli věci Boží, ale věci lidské. Bůh je zásadně jiný než lidé. To zaznělo během naší přípravy na dnešní slavení mnohokrát. Skutečný mesiáš je jiný než ten Šimonův, než ten židovský a nejspíš je jiný než jakákoliv konkretní lidská představa včetně těch, které si každý z nás během života utváří na základě křesťanské nauky a vlastních zkušeností.

Mohlo by se zdát, ze židovský národ je neustále v pohybu díky očekávání svého mesiáše, zatímco křesťané už moudře rozpoznali mesiáše v Ježíši Kristu a bohužel tím pádem trochu ztrácí dynamiku, protože příchod slíbeného období hojnosti se odložil na neurčito. Petr ale narazil na nečekaného mesiáše, který nás vyzývá k velmi náročnému pohybu: Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne. Místo bezpečí a hojnosti, které by šlo vychutnávat vzkříšeným tělem se nám nabízí sebezapření a kříž. Tenhle zvrat lze podle mého názoru, překonat jedině vírou, že tato Ježíšova cesta skutečně vede k Bohu Otci. Naší velkou výhodou pak je to, že díky novozákonnímu příběhu už tušíme radikální jinakost hledaného Boha a Ježíšův příklad nám otevírá dveře, kterými lze během cesty kříže postupně do té jinakosti vstupovat.

Během přípravy jsme uvažovali o tom, že Matoušův 16. verš není autentický, ale já věřím, že Nový zákon by měl dopomáhat ke spáse i lidem, kteří ho pokladají celý za inspirovaný v jeho současné podobé. Osobně si myslím, ze Ježíš klidně mohl Petrovy přitakat, že je mesiášem a tím nám dát příležitost proměnit naše chápání mesiáše, uvědomit si Boží jinakost a učit se ji milovat, i když to často vede k vnitřním bojům i k nepochopení ze strany tohoto světa.

Franz Jalics, německý jezuita maďarského původu, zdůrazňuje vyprázdnění, které je potřeba k tomu, abychom mohli zakusit Boha v jeho jinakosti. Zmiňuju ho v souvislosti s přednáškami o modlitbě, které jsme slyšeli během prázdnin ve Strašicích. Franz Jalics je učitelem tiché osobní modlitby. Soustřeďuje se na naší možnost zastavit se v přítomném okamžiku a nerušen/a svou myslí tiše vnímat Boži přítomnost.

Ve své příručce Kontemplativní cesta (The Contemplative Way, Paulist Press, New York 2011) dává dnešní verše o nesení kříže a záchraně života do souvislosti ještě s veršem: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek (Jan 12,24). Nechápe je však jen jako pobídku ke skromnosti, nezištné lásce k bližním a trpělivosti při překonávání světských protivenství, ale chápe je především jako pobídku k přípravě na postupné naplnění Boží jinakostí. Dokud jsme jako plná nádoba, nelze nás naplnit Božím duchem. Je potřeba se nejdřív vyprázdnit, aby mohlo být přilito něco nového, jiného.

Vyprazdňování a jeho následky mohou mít mnoho podob i mimo tichou osobní modtlitbu. Dnešní čtení z listu Římanům jich zmiňuje několik, například: Nebuďte moudří sami podle sebe nebo Dejte místo Božímu hněvu (resp. milosti). Myslím, že mnoho lidí v rozvinutém světě si svazuje své kříže samo svými špatnými návyky nebo smyšlením a hlavně pro ně (nás) je určeno dnešní druhé čtení. U pronásledovaných křesťanů nebo u obětí válek určitě převažuje utpení způsobené zvenčí. (Není mi jasné, jestli je utrpení nutným průvodním jevem lidské existence, ale věřím, že v každém okamžiku našeho života lze zakusit Boží přítomnost, která dokáže naší aktuální situaci nebo její vnímání zásadně proměnit.)

Od Mojžíše žádá Hospodin zcela zásadní vyprázdnění. V dnešním prvním čtení jde o Hospodinovo jméno. “Jsem, který jsem” zakládá čistou existenci bez, jakýchkoliv dalších přívlastků, bez essence. Bez “teorie”, kterou by bylo možno sytit mysl Izraele. Podle Franze Jalicse je právě tahle čistá existence to jediné, co lze z hlediska lidské mysli do jednoho přítomného okamžiku vtěsnat a zakusit. Jeho tichá modlitba se soustředí právě na tento okamžik.

Od Petra žádá Ježíš ještě větší vyprázdnění. Žádá ho, aby se vzdal svojí představy o mesiáši. Židovské představy o mesiáši, která je jeho nadějí a pilířem náboženství jeho předků. Petr před chviličkou vyznal, že Ježíš je mesiáš, ale pomalu mu dochází jeho jinakost. Tak jako Mojžíš nakonec dokáže přijmout výzvu a vstoupit do Hospodinova příběhu.

Ježíš se nám připodobnil ve všem kromě hříchu, aby byl cestou, kterou můžeme následovat. Rozumí našim radostem i utrpení, protože je prožil dříve než my. Rád bych skončil otázkou. Prožil Bůh Syn i překvapení a bázeň z jinakosti Boha Otce? K jakému vyprázdnění a novému naplnění došlo u Ježíše při křtu v Jordánu, nebo při proměnění na hoře Tábor, nebo na kříži při zvolání: Otče můj, proč jsi mě opustil? Můžeme následovat Ježíše i při opouštění představ o Bohu, které se během našeho života mohly stát (zdánlivě) až konstitutivní součástí nás samotných?