Téma dnešní liturgie vychází především z prvního čtení. Jde o text ze samotného závěru tzv. Deutero-Izajáše, což jsou kapitoly 40 až 55. Izajáš tu připravuje Izraelity na návrat z babylonského zajetí, kam se dostali pro svou nevěrnost Hospodinu. Nyní se nezaslouženě a díky Hospodinově milosti mohou vrátit do Jeruzaléma. Stane se tak prostřednictvím perského krále Kýra. Než se dostaneme přímo k tématu Božího slova, chtěl bych citovat dva verše, které dnešnímu textu těsně předcházejí: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ Podle komentáře jde o narážku na to, že Izraelci se v zajetí soustředili na přežívání ze dne na den a ztratili naději v osvobození. Bylo potřeba jim připomenout Boží velikost a možnost východiska, které předčí lidská očekávání.

Navazující první verš dnešního čtení mluví o dešti, který byl a je v Mezopotámii vzácností a příslibem úrody. Izajáš patrně neměl dnešní představu o koloběhu vody v přírodě, takže si mohl dovolit tvrdit, že déšť se na nebe nevrací. To je ale jen jízlivá poznámka přírodovědce. Jde hlavně o to, že déšť na zemi vykoná svou práci – umožní jí vydat úrodu. Stejně jako slovo, které vychází z Hospodinových úst: Nenavrátí se k němu s prázdnou, nýbrž vykoná, k čemu je poslal. Martin Luther se v téhle souvislosti pozastavuje nad tím, že zásluhy za úrodu jsou odebírány pevné zemi (neboli našim činům) a přisouzeny pomíjivému dešti, respektive slabému slovu. Prý to lze chápat jako povzbuzení pro Izraelity, kteří si v zajetí připadali slabí, nemohli se opřít o své činy, ale snažili se zachovat svou víru a projevit ji aspoň modlitbou, slovem. Aplikace v Lutherově době spočívá v uvědomění, že církev se nebudujeme svou fyzickou prací, ale především šířením Božího slova, učením. Samotného by mě zajímalo, jestli to lze vnímat i jako kritiku přílišného zaměření na budování pozemské struktury církve na úkor zprostředkování evangelia a spoléhání v první řadě na Boží slovo.

Nerad bych se ale přehoupl do roviny kázání, takže se vrátím k biblickým textům. Asi není potřeba připomínat prolog Janova evangelia, kde je Boží slovo prvopočátkem všeho stvoření. Stejně tak v Genesis Hospodinu ke stvoření prvního dne stačí, aby vyslovil: Budiž světlo. Boží slovo jako hybatel nebo jako pravda se objevuje i v žalmech 33 a 119. Rád bych ale poukázal i na souvislost s třetím a šestým veršem 55. kapitoly, ze které jsme dnes četli: Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! Dotazujte se na Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko. To je úžasná výzva a zároveň příslib života. Hospodinovo slovo nám dává život. Další verše nám ale připomínají, že nejde jen o slyšení, jak by se mohlo nejprve zdát: Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho. Izajáš vlastně vybízí k dvojímu obrácení – nejdřív je potřeba obrátit k Hospodinu svoje ucho, hledat Hospodina, uslyšet jeho slovo. Potom je potřeba se obrátit i v jednání.

Tady už vidím první souvislost s dnešním evangeliem, konkrétně s napomenutím: Kdo však uslyšel má slova a nejednal podle nich, je jako člověk, který vystavěl dům na zemi bez základů. Nám bylo zvěstováno evangelium. Slyšeli jsme Boží slovo. To nás zavazuje k tomu, abychom ho nechali vyklíčit a přinést úrodu. Je to otázka naší integrity – rozpor mezi poznáním a činy přináší vnitřní oslabení. Zmiňovaný pád domu při povodni je dle komentáře potřeba vnímat spíše eschatologicky než jako okamžitý trest za hřích. Nabízí se otázka, jestli Izajášova výzva: „Nakloňte ucho a pojďte ke mně.“ platí i pro náš všední den. Osobně si myslím, že Bůh k nám promlouvá i konkrétně v našich životních situacích. Mám ale často pocit, že moje běžné problémy jsou příliš banální, než abych s nimi obtěžoval rovnou nejvyššího. Někdy zase volám a hledám, ale jasné slovo odpovědi neslyším a tak přichází skepse. Jsem Izajášovi vděčný za připomínku, že jsem se možná dostal do situace zajatce všednodenního smýšlení a platí na mě výzva „Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty Hospodinovy cesty vaše a úmysly jeho úmysly vaše“. V každé situaci se může objevit Kýros zprostředkovávající cestu ke svobodě.

Obávám se, že zatím jsem si odbyl jen povinnou část homilie, která je přímou implikací dnešních textů. Laskavý posluchač ji bral jako osobní sdílení nebo připomínku dobře známého. Druhá část možná bude, jak už je mým zvykem, trochu spekulativní.

Ve dvanáctém verši jsme slyšeli: „S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji. Hory a pahorky budou před vámi zvučně plesat a všechny stromy v poli budou tleskat.“ Tady se mluví o cestě Izraele zpět do Jeruzaléma. Je to náročná cesta pouští. O vedení se postará Hospodin a tentokrát Izrael nebude pronásledován, jako v případě útěku z Egypta. Dovolte mi teď ale opustit logiku Izajášova poexilního textu a pokusit se uvést historický kontext. Plesání a tleskání během návratu nebylo zcela na místě.  Nabukadnesar odvedl na počátku 6. století jen asi čtvrtinu izraelské populace, převážně vyšší vrstvu. Po zhruba padesáti letech se jim zpět do stagnujícího Judska nechtělo, návrat probíhal opatrnicky v několika fázích. Po příchodu do Jeruzaléma docházelo ke sporům s původním izraelským obyvatelstvem. Navrátilci pokládali jejich přežívající náboženskou praxi za pokleslou a dokonce odmítli jejich pomoc při obnově chrámu.

Naprosto zásadní byl ale fakt, že na rozdíl od jiných podrobených národů se Izraeli podařilo zachovat věrnost svému Bohu a vlastní úpadek začlenit do rámce vlastního náboženství. Dějiny úpadku a zániku Izraele i Judska, které ostře kontrastují s přísliby danými Davidovi, byly po návratu interpretovány jako odplata za dřívější činy hříšných králů. Jako smluvní strana Boží smlouvy už nebyla chápána jen davidovská dynastie, ale celý izraelský lid, což mělo implikace i pro odpovědnost jednotlivce. Jsme my v našich životních příbězích schopni tak radikálně uznat, že jsme dříve Božímu slovu špatně rozuměli, přijmout plody vlastních chyb, přijmout Boží jinakost a vykročit s ním na cestu novým směrem? Rezonuje tady opět: Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův.

Dostáváme k poslednímu verši: Místo trní vyroste cypřiš, místo plevele vzejde myrta. To bude k oslavě Hospodinova jména, za trvalé znamení, které nebude vymýceno. Rostliny tu mají symbolický význam. Cypřiš byl použit při výrobě schrány úmluvy i při stavbě Šalamounova chrámu. Větve myrty se používaly při oslavách svátku stánků. Otázkou je, co se skrývá za zájmenem To. To, které bude k oslavě Hospodinova jména. Podle komentáře to je záchrana božího lidu. Ta má nepomíjející charakter, na rozdíl od úrody nebo od chrámu.

Na závěr bych tedy rád zdůraznil, že Izajášovi jde v posledku o oslavu Hospodinova jména. Děje se tak skrze příběh jeho národa. Jak můžeme být my oslavou Hospodinova jména? Připomenu dvojí obrácení, obrácení ucha vůči slovu a pak obrácení našich kroků ve smyslu slyšeného, které souvisí s naší integritou. Jediné, na co se můžeme vždy spolehnout, je to, že Boží slovo přichází a naplňuje se. Naše porozumění slovu se může radikálně měnit a to je potřeba s pokorou přijmout. Můžeme se pokusit jako dobrý strom přijmout vláhu slova. Na křižovatkách našich křivolakých cest se můžeme na chvíli zastavit, poslouchat a stát tiše jako strom v dešti. Pak přijde čas nést dobré ovoce, vydat se na další cestu s jistotou, že naše rozbořené chrámy jsou nicotné proti Božímu slovu a Hospodin nakonec bude oslaven.