V úvodu do dnešní liturgie nám bylo připomenuto, které období liturgického roku prožíváme a jaké téma dnešní neděli provází, tedy: „Důvěřovat Hospodinu vede k uzdravení“. Toto období je charakterizováno jako mezidobí, ale výstižněji jako doba po zjevení Páně. Chápejme ji jako dobu, kdy Boží moc, Boží spravedlnost i Boží milosrdenství jsou stále zjevné v Ježíšových skutcích i slovech.

Slova proroka Jr i žalmisty dnešního 1. žalmu, tlumočí zájem a požadavek Hospodinův na spravedlivého muže (člověka), který se přihlásil k Božímu zákonu – který ho zná – a ujišťuje člověka, že bude blahoslavený, splní-li jej. Zároveň však varuje před důsledky, které člověka dostihnou v případě nedůvěry v takové Boží přísliby. Text se vztahuje k jednotlivci, dosah pro společnost či vyvolený národ se však z toho dá vytušit.

V listu (1 K 15, 12-20) apoštol Pavel usiluje o rozptýlení pochybností a polemiky o „vzkříšení z mrtvých“, tedy hlavně o novém statutu Ježíše jako Krista a zdůrazňuje potřebu opravdové důvěry či víry v to, co se přihodilo ve „velikonočním příběhu“. Jinak je veškeré naše snažení beze smyslu, je marné. Není – li cíl (potvrzený mnohými svědectvími o Bohu, že probudil k věčně trvajícímu životu Krista), není třeba nabíjet, není třeba mířit či smiřovat.

Někdy jen lidská pošetilá snaha zjišťovat jak se to stalo jak je to možné, nás blokuje ve vidění či rozpoznávání důsledků Kristovy oslavené přítomnosti „po pravici Boží“. Nevidíme všechna ta dobra nebo si pouze neuvědomujeme všechny ty nesamozřejmé skutečnosti, které se z Boží milosti, z jeho obdarování skrze Vzkříšeného udávají v životech lidí i v životech našich.

Pro podporu svědectví trvale žijícího Krista bych připomněl „královský“ žalm č. 72, který se zpíval právě o neděli Zjevení Páně:

 „¹Bože, dej své soudy králi a svou spravedlnost královskému synu. ….⁴Bude soudit chudé z lidu, bude spásou synům nuzného – utlačovatele však srazí. ¹¹ Budou se mu klanět všichni králové, všechny národy mu budou sloužit, ¹²neboť vysvobodí nuzného, když volá, chudého, který nemá pomocníka. ¹³Slituje se nad chudým a nuzným a duše nuzných zachrání. ¹⁴Vykoupí jejich duše z útisku a od násilí, jejich krev je v jeho očích vzácná.“

Ano, vykoupí tyto „duše“ právě proto, že pro Boha jsme v Kristu jeho sourozenci, tedy také máme „vzácnou krev“. Ježíš ji prolil za nás jako jediný Velekněz povolán svým Otcem jednou pro vždy. Už není potřeba jiných opakujících se obětí a očistných rituálů za hříchy prostřednictvím krve zvířat, které dle Mojžíšova zákona vykonávali velekněží Izraele ve „stánku“ či později v chrámové svatyni. Pavel připomíná, že stará doba skončila a v Kristu přišla smlouva nová (připomenout si v Žd 9, 11 – 28). Pokud jsme tuto skutečnost nepoznali nebo ji nepřijali, je naše víra marná, ještě jsme v zajetí hříchu – jsme mimo – naše veškeré jednání pozbývá smysl. Jednání Krista milosrdného máme poznávat skrze působení Ducha Božího, který nejenže dává poznání jak následovat Ježíše do Božího království a utěšení v nouzi na této cestě, ale také ujišťuje, že smrtí život nekončí, že právě v něm – v Kristu – trvá.

Lukášovo evangelium začíná poněkud odlišněji než Mt, které mělo oslovit převážně „křesťany ze židů“ a Ježíšova slova zaznívají jako „nový zákon“ oproti zákonu Mojžíšovu – Ježíš je jako nový Mojžíš. Proto jeho vyslovení umísťuje autor také „na horu“.

Dobrá zpráva u Lukáše je však zarámována do jiného prostředí. Ježíš sešel se svými posluchači dolů a na rovině se zastavil. Toto prostředí spíše navazuje na odkaz proroků (především na Iz ve 40. kap. a Jana Křtitele 3, 1-6), kde je výzva k přípravě cesty pro Pána – Zachránce, k narovnání cesty, ke srovnání hor a hrbolů do roviny. Těmito slovy autor upozorňuje či svědčí o tom, že tato doba již nastala a naplňují se dávná proroctví. Také si povšimněme, že posluchači této Ježíšovy dobré zprávy jsou nejen jeho učedníci, ale také „pohané z území Týru a Sidónu, tedy že je pro všechny, kdo uvěří dobrému Božímu jednání a v něm bude mít naději. Lukášovo evangelium dává této zprávě civilně sociální rozměr, není to tedy „jen“ utěšování s náboženskou konotací. Všímá si takových obyčejných lidských strádání, jako je chudoba, hlad, smutek, osamocení apod. Ježíšova ujištění, že veškerá omezení a nedostatky včetně ponižování, kterými lidstvo trpí v tomto životě, není pro nás osudové – konečné, ale právě jejich snášení a překonávání přináší blaho a slávu každému a přibližuje nás Božímu království. Je to jeho ujištění o naději. Ne až „potom“, ale už tady, je to před námi, je to míření k cíli. Je to naděje na dobrý zásah – na završení, které je podobné tomu Ježíšovu. Vláda a přebývání s Hospodinem.

Zároveň ale také varuje před těmi, kteří si již „užívají plnými doušky“ a jsou si jisti, že jim to vystačí věčně.  „Běda však vám bohatým, neboť již máte své potěšení. ²⁵ Běda vám, kteří jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda vám, kteří se nyní smějete, neboť budete naříkat a plakat. ²⁶ Běda, když o vás budou všichni lidé mluvit dobře.“ Tento text mě přivedl k úvaze proč. Proč tato hrozba a varování. Asi proto, že tito ve své situaci či stavu nepostrádají nic, dokonce nepostrádají ani naději. Je ovládá jejich nadutost a samolibost, adorují „vlastní moc“, která nejenže je krátkozraká (vše končí smrtí), ale ani jim nedovolí vidět potřeby a nouzi druhých. Jejich srdce je naplněno do sytosti, nic neočekávají. Takoví nemohou být vzkříšeni k věčnému životu, pro svou jistotu, na které stavěli, budou však ponecháni ve smrti, protože nic jiného nečekali.

Dobrou zprávou nechť nám tedy je, že Bůh uzdravuje a znovu probouzí k věčně trvajícímu životu s Ním. Stačí, abychom mu důvěřovali, byli trpěliví a měli otevřená srdce pro naději, jíž je nám Kristův příběh. A pak nebudeme pochybovat o tom, že také nás bude uzdravovat, přestože se ho „dotýkáme“ možná dost sporadicky na to, jak ho potřebujeme.