Text proroka Joela patrně vyvolalo vidění globálního kolapsu, kdy selhávají dosavadní po staletí spolehlivé institucionální opory bezpečí. Pro vyvolený lid vidí prorok náhradu v tom, že pro autentickou  roli proroků dostávají  pomoc Ducha ti poslední ve společnosti:  děti, starci, děvečky. Kolaps jistot i důvěryhodnosti zde a teď zažíváme v  církvi. do které jsme byli kdysi pokřtěni. Je velmi vážně nemocná. Nemyslím teď na sexuální selhání mocnými i autoritami, ale na to, že církev už nefunguje jako zvoucí znamení ke společenství s Kristem umývajícím nohy. Víme, že tahle Ježíšova služba nebyla jen nábožensky cenným rituálem, ale vzorem umění prakticky si vzájemně posloužit. „Hleďte, jak se milují“, říkalo se o učednících v pohanské veřejnosti. Vzájemné vztahy těch Kristu důvěřujících opravdu připomínaly jeho postoj.

Ale už po celá staletí vsází nače jedna svatá církev na jiné priority. Je proto dnes zcela legitimní otázka, má-li ještě smysl tak jiné církvi sloužit třeba upřámnými oficii a ministerii. Služba stojí čas, peníze, energii, které by prospěly jinde. Jsem přesvědčený, že sloužit obci věřících má dodnes význam právě takový, jaký po právu přiznáváme následování Krista. Ten byl znamením božího milosrdenství, ale umíral zneuctěn Bohem i lidmi. Právě takový Ježíš je nám znamením naděje přemáhající i smrt. Je a zůstává archetypem naši služebnosti. A podobně jako následování v současném světě nás to zavazuje sloužit tvořivě a hledat nové formy kompatibilní se vzorem i se současností. Reprezentace církve na posledním koncilu svědčila nahlas, že církev je tu pro lidi, nikoli lidé pro církev. Proto aggiornamento musí hledat formy, které by svědčily o boží přítomnosti v dnešním světě zřetelněji než ty předešlé.

Aggiornamento vyžaduje ochotu investovat naše omezené síly, prostředky a čas, a to nejen do oblasti takzvaně zbožné. Třeba do prohloubení pravdivosti našich vzájemných mezilidských vztahů. Investovat do věrnosti komuniu.  Pravdivost věrného vztahu se rozpozná na tom, jakou budí a udržuje vzájemnou důvěru a jak z té roste či neroste důvěryhodnost. Tím spíš, že právě ta v obecné církvi bohužel zkolabovala.

Vyžaduje to odvahu trpělivě kultivovat osobní vztah k tajemství současné církve. Církev obecná ani ta místní není spolkem, členství stvrzené zápisem v křestní matrice nestačí. Spolek jakkoli starobylý nedokáže budit důvěru ani moralizováním, ani citacemi z bible.

Vaše služba bližním je znamením, že stále ještě platí Kristův příslib přítomnosti uprostřed obci. Tam je připraven hojit naše bolesti a hřích. Že Bůh naší víry i naděje milosrdným, o tom přesvědčí ty pochybující nebo nedůvěřující až zkušenost s našimi fungujícími vztahy.

Naše obec je přesvědčena o vás, stojících o obnovu vašich závazků ke službě obci, že máte potřebná charismata. Duch podobně, jako kdysi o letnicích v Jeruzalémě, dokáže i zde a teď způsobit, že našim možná neumělým znamením porozumí boží lid správně. Neslyší pak nás, ale slyší hovořícího, žehnajícího nebo uzdravujícího Krista. Můžeme s tím počítat, tvrdil dnes úryvek z evangelia  Lukášova: „Kdo slyší vás, slyší mne“. Ale nejsme pány takové spolupráce s Duchem. Naše církevní hierarchie se ráda na slova Lukáše odvolává: Jenže Lukáš tam nejen slibuje, ale jedním dechem také napomíná. Pokud velká část našich spoluobčanů projevuje takový nezájem o ukřižovaného Zachránce, pak je to do jisté míry i naše odpovědnost: „Kdo odmítá vás, odmítá mne.“ Naštěstí máme Hospodina milosrdného, jak nám ukazuje i ten umírající, ale vzkříšený archetyp.