Sláva Boží a sláva lidí

Martin Šály
Sk 1,6-14; Ž 68, 1-10.32-35; 1 P 4,12-14; 5,5-11; J 17,1-11
25. 5. 2017, Duchcov
7. neděle velikonoční, cyklus A

Sedmnáctá kapitola Janova evangelia, obsahuje tzv. Ježíšovu velekněžskou modlitby. Dnes jsme slyšeli první polovinu, která začíná tak, že se Ježíš modlí sám za sebe, modlí se, aby Otec oslavil svého Syna.

Pojmu sláva lze rozumět různě. V pojetí ovlivněném řeckým myšlením může význam slova sláva – doxa – směřovat v krajním případě až k „popularitě“: slavný je pak ten, kdo má hodně lajků na Facebooku nebo subscriberů na Youtube, nezáleží ani moc na tom, na čem je jeho popularita založena. Hebrejské slovo kabod – sláva, ale vychází z toho, co je nějak „fyzikálně“ těžké, co má váhu, so se vykazuje svou vlastní hmotností. A ten, kdo má vnitřní váhu, je v židovském myšlení především Hospodin. Sláva Hospodina je pak vnímatelné zjevení jeho velké váhy a síly. Každý žid toužil po zjevení Boží slávy, vzorově to slyšíme už v Ex (33,18-20), kde Mojžíš žádá Hospodina: Ukaž mi svou slávu! Když se zjevení Boží slávy stane, může být v SZ doprovázeno mimořádnými jevy – třeba hřměním nebo ohněm – ale děje i docela obyčejně, jako třeba v Ž 19,2:  Nebesa vypravují o Boží slávě; obloha vypovídá o díle jeho rukou. Je to výpověď víry, ve slávu Boží věří i dnešní 2. čtení, končí slovy „Jemu (Bohu) buď sláva a moc na věky věků“.

V Boží slávu tedy věříme a doufáme, ale toužíme ji přece i vidět, vnímatelně, uchopitelně zakoušet blízkost a váhu Boha samotného. Pokud je nám to darováno, náš život dostává smysl. Modlil se o to, jako o dar smyslu svého života, i Janův Ježíš, jak už jsme zmínili. A když je nám darováno uvidět slávu Boží, nic jiného už nepotřebujeme, náš život se naplní.

Možná je nám divné se modlit takto sám za sebe a za smysl svého života, jsme navyklí se společně modlit za svět, církev a jeden za druhého, ale ten začátek velekněžské modlitby Ježíšovy v 17. kapitole Janova evangelia je dobré si pustit k tělu a možná se o tom bavit i v létě, když se chceme bavit o modlitbě. Důležité je jistě, že v takové Ježíšově nebo naší modlitbě nejde o naší, ale o Boží slávu. Ježíšova i naše sláva září ve světle slávy Boží. Kéž se tak děje.

Co to ale je ta sláva, viditelná přítomnost, manifestace, zjevení Boží přítomnosti v našich životech? Díky čemu dostanou naše životy, my sami, váhu čest, důstojnost, sílu?

Vstupní branou pro to, aby se na našich životech zjevila Boží sláva je jistě přijetí Ježíšova životního stylu, stylu otevřenosti Otci a služebné vydanosti se lidem. To je styl, ve kterém nebudeme hledat svou slávu ve smyslu popularity nebo zajištění vlastní hodnoty. Ježíšovský životní styl je riskantní a málo zajištěný proti nepohodě a trápení různého druhu. Podle dnešního úryvku 1Pe se nicméně zdá, že obtíže tohoto stylu jsou křesťanství jaksi přiměřené: nedivte se té výhni zkoušek, která vám nastává, jako by se vám dálo něco divného. Ba právě ve zkušenosti potupy pro jméno Kristovo, jak se zde píše, tedy v situaci, kdy to dobré, co děláme druhým, naše kenoze, je znevážena, už se vlastně Boží sláva na nás děje: 1Pe píše, že právě v této situaci jste blahoslavení, neboť na vás spočívá Duch slávy a moci, Duch Boží.

Pochopitelně je to znovu výpověď víry o tom, co hmatatelné není, známe situace, kdy se i jakžtakž pokoušíme sloužit druhým, ale vůbec nemáme pocit, že by přitom na nás spočívala sláva Boží, že by se sláva Boží na nás nějak hmatatelně zjevila, manifestovala, naopak zakoušíme trápení s druhými a možná ještě více trápení se sebou samým.

Janovo evangelium, ve stejném duchu jako 1Pe, vidí vlastně největší projev, záření slávy Boží v Ježíšově smrti na kříži. To je projev povelikonoční víry, zpětný pohled díky zmrtvýchvstání a vylití Ducha. Ježíšovo umírání samé, viděno řekněme očima nezaujatých přímých svědků, moc slavné nebylo.

Věřím, že slávu, viditelnou přítomnost, manifestaci, zjevení Boží přítomnosti v našich životech můžeme zakusit tehdy, když neustaneme v našich pokusech o vydanost se Bohu i lidem, a současně se budeme modlit za slávu Boží v tomto našem pachtění, že budeme důvěřovat, že těmto pokusům bude nakonec darován samým Bohem smysl, že toto naše pachtění ti druzí kolem nás nebo po nás zpětně lidé uvidí jako slávu Boží – a díky tomu i slávu naši.

Ten ďábel, řvoucí lev, který při takovém životním stylu obchází, nás vyzývá, abychom od takového životního stylu ustoupili a zvolili taktiku zajištění, vyrobení si alespoň kousku naší slávy nějak jinak.

Kromě modlitby o Boží slávu v našich životech – a význam modlitby kromě Jana zdůrazňuje i dnešní první čtení – je v dnešních textech nabízena ještě jedna taktika: zůstávat společně a navzájem se povzbuzovat v životním stylu vydanosti. Ve všech čteních zní množné číslo – my, vy. I velekněžská modlitba, která začíná individuální modlitbou Ježíše za něho samotného, pokračuje modlitbou za učedníky a pak za všechny, kteří skrze ně uvěří. To jednomyslné oddání se modlitbě spolu s jinými stejně smýšlejícími, jak o něm čteme ve Sk, nebo solidarita bratrstva po celém světě z 1Pe je další pomocí, abychom se nenechali přesvědčit oním lvem, který vyřvává nabídky k přijetí naší vlastní slávy.

Kéž raději všechny naše vnitřní nejistoty i vnější potíže s vydáváním se druhým svěříme Hospodinu podle rady 1Pe: Všechnu svou starost uvrhněte na něho, neboť mu na vás záleží. Pak budeme mít šanci, že se naše pokusy Hospodinu zalíbí a oslaví nás svou slávou a naše životy pak dostanou svou váhu a sílu a budou naplněny smyslem.