S perspektivou posledních dnů

Josef Staša
Sd 4,1-7; Ž 123; 1Te 5,1-11; Mt 25,14-30
19. 11. 2017, Hradec Králové
33. neděle v mezidobí, cyklus A

Od čtvrtku jsme mohli číst a opakovat si žalm 123., který nás doprovázel až k dnešní 33. neděli v mezidobí. „Pozvedám své oči k tobě, můj Bože, ……smiluj se nad námi, Hospodine smiluj se, dosyta jsme zakusili pohrdání a posměchu sebejistých a pyšných…“(o té sebejistotě pak níže). V 1. čtení z knihy Sd jsme slyšeli o pokračování selhávání a nevěrnosti Izraele vůči Hospodinu a důsledcích jejich jednání, které byly kruté. Ale také o zásahu Hospodina pro jejich záchranu skrze prorokyni a soudkyni Deboru a vojevůdce Báraka. Jedná se už o x krát opakovaný zásah Hospodina ve prospěch svého lidu a patrně byl k následujícím dnešním textům, které mají eschatologickou tématiku, zařazen proto, abychom pochopili, že i milosrdné jednání Boha má své meze. Ne ve smyslu, že Hospodin se omezí ve svém milosrdenství, ale že jeho milosrdenství má vést ke smyslu, ke konečnému smyslu, tedy ke konečnému překonání zla a trvalé vládě Jeho království v plnosti.

Pavlův 1. list do Tesaloniky – tedy dnešní perikopa – navazuje na předchozí kapitolu tohoto listu, kdy tesaloničtí řešili problém, zda ti, co již zemřeli, budou při 2. příchodu Krista souzeni jinak, než ti, kteří se s ním setkají za svého života. Apoštol Pavel věřil i se svými přáteli z církevních obcí, že se parusie dožije, že však den Páně nastane náhle a nevypočitatelně. Proto tuto obec ujišťuje nadějí, že to, kdy k tomu dojde, není podstatné, důležité však je, aby byli připraveni a bdělí, tedy aby měli oči a srdce otevřená, vůči manipulaci, svodům, lhostejnosti a vůči ztrátě smyslu svého jednání. Je to jakýsi etický apel, ale hlavně apel na jejich víru a naději na spásu a připomíná jim zdroj této naděje. Tím, že jste uvěřili v Krista Ježíše, stali jste se syny a dcerami dne a světla, nepatříme již temnotě a akcentuje definitivnost tohoto Božího aktu. Nastane nová realita, nový život spasený od pozemského zla. Žijte tedy tak, aby se tento fakt projevoval ve vašich životech! Proto se navzájem povzbuzujte a buďte si jeden druhému oporou. Zajímejte se o sebe, služte si a vytrvejte v tom. Bůh nás přece neurčil, abychom propadli hněvu (tedy soudu), ale abychom byli zachráněni pro Jeho Království skrze Ježíše Krista. Těmito argumenty a výzvami posiluje Pavel prvotní křesťany, ale také nás. A připomíná, že takový postoj se nám určitě stane ochrannou zbrojí – pancířem bude víra a láska – přilbou pak naděje a spása (podobně jak je v listě Ef. nebo původně v Iz., kde pancířem Božího služebníka je spravedlnost a přilbou spása). Tuto zbroj si máme obléci na své tělo, na sebe, natěsno. Pak nemusíme mít strach z Božího soudu.

V evangeliu se po minulé neděli (kdy bylo čteno o družičkách prozíravých a neprozíravých) stupňuje eschatologická naléhavost – brát den Páně opravdu vážně. Z podobenství „o hřivnách“ si máme vzít na vědomí, jakým pancířem máme být chráněni na cestě k druhému příchodu Krista. Tedy jak vypadá Boží spravedlnost poodhalená na příběhu investování a hospodaření. Schematicky bychom si to mohli rozdělit takto:

  • Bůh investuje do každého z nás, my JSME výhradně pouze díky Jemu.
  • Bůh do nás investuje v průběhu našich životů, a svrchovaně každému dá tolik, kolik uzná za vhodné.
  • My máme investovat dál z toho, co jsme dostali.

Pán v příběhu měl své služebníky. Bůh nás také povolal ze své vůle a dobroty abychom se podíleli na jeho díle. Ukazuje nám cestu jak toho docílit.

Je dobré si připomenout, že Hospodin dává každému tolik, kolik chce – tedy v jazyku tohoto podobenství 5, 2 nebo 1 hřivnu. Z finančního pohledu jsou to prý opravdu milionové sumy. Bůh na nás opravdu nešetří, je velkorysý.

Jako dobrou zprávu bychom si mohli odnést i několik dalších postřehů a inspirací.

V příběhu se mi nejvíce poodhaluje Boží spravedlnost v závěru, kdy pán účtuje se třetím služebníkem. Ten, přestože byl poctivý a nic nezpronevěřil, doslova zakopal svůj dar, vsadil na jistotu. Dokonce vyjadřuje důvod svého jednání jako obhajobu svého jednání, „ Pane, poznal jsem, že jsi tvrdý člověk, a sklízíš, kde jsi nesel a sbíráš, kde jsi nerozsypal“, a dokonce tím vyjadřuje pánovu svrchovanost a autoritu. Výsledkem je však strach, obavy a NE vděčnost. Jeho pán mu vytýká hlavně tuto jím zvolenou jistotu své představy o svém pánovi a setrvávání na ní jako „jediné správné“ (aniž by mu vyvracel jeho představu), dále mu vytýká jím zvolenou rádoby zodpovědnost dávat pánu jen to, co mu patří a tím a dále i nečinnost (lenost).

Pán naopak chválí oba dva služebníky, kterým svěřil nejvíce, protože riskovali, a se svěřeným darem se ziskem hospodařili. Pán je nazývá dobrými a věrnými. Před Bohem je tedy spravedlivý ten, kdo je věrný – věrohodný, velkorysý i hospodárný. Hospodin hodnotí více „tvůrčí spontánnost“ než „lpění na „jistotách“. Hodnotí více odvahu k riskování, než ustrašené (přestože v představách jisté) „plnění správného“ (dle rabínského práva konal správně). Poselstvím tohoto evangelia je také to, že nemáme jen přijímat a MÍT, ale DÁVAT, popřípadě investovat do potřeb druhých.

Na Bohu pak bude spravedlivě posoudit, ty kdo žili striktně podle návodů a přesných vzorů – kdo kalkuloval s hřivnou „zalíbit se“, nebo posoudit ty, kteří si „troufli“ být spontánní, velkorysí, milosrdní, věrohodní a beze strachu, avšak přitom v nadějí doufají, že jejich případné nezdary a selhání, které se mohou přihodit po cestě do Božího království, Bůh promění a dá jim smysl.

Na závěr: Žijme s perspektivou dnů posledních a očekávání posledního soudu, ne však ve strachu a „při zdi“, ale s nadějí a v pokoji, že „Kristus za nás zemřel, abychom my, ať živí či zemřelí žili spolu s ním“.