Přijímání smyslu utrpení z Boží ruky – to je téma dnešní liturgie. Těžko si představit obtížnější a ambicióznější téma. Během přípravy s námi ale tato zásadní otázka rezonovala jako spojnice mezi prvním a druhým čtením. Pokusím se tu teď formulovat několik poznámek – první část bude spíš pro připomenutí, druhá bude pokusem o osobní reflexi. Musím ale předeslat, že sám sebe považuju za člověka zahrnutého snadno srozumitelnou Boží dobrotou. Moje zkušenost s utrpením je tím pádem převážně zprostředkována druhými lidmi – aktuálně například obětmi zemětřesení v Indonésii, uprchlíky blízkovýchodních konfliktů nebo přáteli, kteří ztratili své nejbližší.

Tváří v tvář velkému utrpení většinou zakouším pocit zmatku a rozhořčení. Jak se to mohlo stát? Má to nějaký smysl? Během přípravy zazněl názor, že člověka ani tolik nedeptá utrpení samotné, ale nesmyslnost utrpení. Z vlastní zkušenosti víme, že některá protivenství, případně nemoci lze vnímat jako určitá varování nebo příležitost k novému nasměrování našeho života. V některých případech ale musíme s pokorou mlčet a věřit, že smysl nám bude odhalen později.

Starozákonní věřící ale měli ještě další motivaci pro přemýšlení nad smyslem svého utrpení. Zdraví a úspěchy byly vnímány jako projev Boží přízně – utrpení naopak jako opuštěnost Bohem, případně jako Boží trest. Ukřižování pak bylo chápáno jako prokletí Bohem i lidmi. Jednou z dobrých zpráv Ježíšova příběhu tedy je, že i ten, kdo byl proklet, může být vzkříšen a posvěcen. V dnešní době už naštěstí nevnímáme utrpení jako projev zatracení Bohem, za což vděčíme právě evangeliu.

Zůstává ale otázka, jestli by všemohoucí Bůh nedokázal stvořit a udržet svět bez utrpení. V dnešním čtení z listu Hebrejům se dočítáme, že Hospodin vše poddal pod nohy našeho spasitele a že neponechal nic, co by mu nebylo poddáno. Pavel, stejně jako my shledává, že nyní ještě nevidíme, že je mu všechno poddáno. Hospodin vydává spravedlivého muže, Joba, do rukou Satana a nárokuje si jen jeho duši. Duše tu nejspíš označuje smysl jeho života, ale i tak nám připadá znepokojivé, do jaké míry Hospodin Joba opouští. Proč to dělá? Proč je ve světě zlo? Klasická formulace této základní lidské otázky, pocházející od Davida Huma. Ten se ptá: „Chce Bůh předejít zlu, ale nemůže? Pak je bezmocný. Může mu předejít, ale nechce? Pak je zlovolný. Pokud může a chce, kde se bere zlo?“ Mnoho lidí vnímá tento rozpor jako logické popření boží existence. Jiní se ho snaží vyřešit – takovým pokusům se říká teodicea (ospravedlnění Boha). Osobně nalézám velkou útěchu v tezi o omezení boží všemohoucnosti svobodou, kterou člověku dal a kterou respektuje až po možnost lidské vzpoury. Zlo je důsledkem pádu člověka, prvotního hříchu, jímž se člověk od Boha odvrátil. Dietrich Bonhoeffer pod dojmem hrůz války a holocaustu dokonce usoudil, že Bůh je v tomto smyslu bezmocný, a že koná jen skrze naše ruce.

Některé zlo je tedy nevyhnutelným důsledkem svobody, kterou máme jako Bohem stvořené bytosti. Tahle myšlenka nachází oporu v i názorech Marina Bubera na původ zla v člověku. V knize Obrazy dobra a zla se staví proti dualitě mezi dobrem a zlem. Dobro o zlo pro něj rozhodně nejsou rovnocenné protipóly. Jsou dokonce strukturně odlišné. Dobro je zaměření se na Ty, vyjití na cestu k Ty. Je to spojení všech složek osobnosti, všech dispozic k vědomé službě Bohu. Je to uskutečnění pravé jedinečnosti a spočinutí ve vůli Stvořitele. („Potřebuješ Boha, abys byl, a Bůh potřebuje tebe – právě k tomu, co je smyslem tvého života.“) Naopak zlo má dvojí povahu. První typ je neplánované sklouznutí do zla, nezvládnutí momentální situace, vyplývající z předešlého nedostatku síly k aktivnímu sjednocení osobnosti (např. Adamova neposlušnost a Kainova závist). Chaotický stav duše je způsobený beze směru se dmoucí vášní. Druhý typ je volba pro zlo, uzavření se, ustrnutí, pýchu, potvrzení sebe sama, a tedy popření resp. převrácení řádu věcí. Všimněme si, že i Buber předpokládá, že jsme vybaveni svobodnou vůlí. Dále přijímá talmudické učení o dvou pudech (jecer tov a jecer hara), které je potřeba vědomě směrovat k službě Bohu, jinak vedou k chaotickému dmutí vášně.

Kniha Obrazy dobra a zla bohužel neřeší otázkou zla, které se neděje skrze ruce lidí, jako jsou třeba živelné pohromy nebo nemoci. Proto nevím, jakou útěchu by mohl z Bonhoeffera nebo případně Bubera čerpat Job sedící v popelu. Jak bychom v roli Elífaze a Bildada mohli Joba potěšit? Samozřejmě máme výhodu znalosti Ježíšova příběhu. Víme, že Ježíš zakusil celou hloubku lidského utrpení, zakusil pocit opuštěnosti Bohem otcem na kříži. Víme, že tím je zlo překonáno a skrze Něj jsme posvěceni. Jobova manželka nám ale může odpovědět další otázkou: „A proč se soused skrze Ježíše taky posvěcen, i když vůbec netrpí?“

V tuto chvíli se dostávám do druhé fáze, tedy k pokusu o osobní reflexi dnešních textů. Většinou vnímám lidské utrpení jako to primární a Ježíšovo utrpení jako sekundární v tom smyslu, že přišel a zemřel kvůli nám. Není to ale příliš antropocentrické vnímání? Pavel napsal Hebrejům: „Slušelo se totiž na toho, pro něhož je všechno, …, aby skrze utrpení učinil dokonalým původce jejich záchrany.“ Komentáře většinou říkají, že Ježíš se stal skrze své utrpení dokonalým spasitelem. Je to dostatečný výklad? Co když má okamžik na kříži ontologický význam i pro vztah mezi Otcem a Synem. Bohužel nejsem odborník na trinitární teologii, ale připadá mi, že zkušenost opuštěnosti je přirozenou součástí dynamiky pravého vztahu mezi dvěma osobami. Opuštěnost je protipólem blízkosti a umožňuje nám její plný prožitek (podobně jako zima nám umožňuje plně ocenit teplo). V případě vztahu s Otcem se opuštěnost bohužel projevuje hlubokým utrpením, protože Otec je zdrojem všeho dobra. My jsme stvořeni k obrazu božímu a vztahu mezi Otcem a Synem. (Dnešní druhé čtení nám to připomíná slovy: „Ten, který posvěcuje, i ti, kdo jsou posvěcováni, jsou všichni z jednoho.“) A tak kdykoliv trpíme, je to pro nás příležitost zakusit méně obvyklou polohu našeho vztahu s Bohem; Příležitost připojit se s důvěrou božích dětí k Ježíši ve chvíli, kdy se dovršuje jeho synovství; Příležitost přijmout své utrpení jako účast na Ježíšově vztahu s Otcem v jeho celistvosti, tedy i s momenty opuštěnosti na kříži. Myslím, že naše utrpení může získat zásadní smysl právě tehdy, pokud ho přijmeme jako obraz Ježíšova (primárního) utrpení. Naše dnešní téma by tedy mohlo znít i „Smysl skrze přijímání utrpení z boží ruky“.

Nevím, jestli bych dokázal tuto útěchu nabídnout člověku, který právě přišel o dítě při zemětřesení, ale po několika týdnech pokorného mlčení bych se o to asi pokusil – „ke komu bychom jinak šli“ (Jan 6, 68).

Co když se Jobova manželka závěrem zeptá: „A nešlo by v těch vztazích zakoušet místo opuštěnosti jen menší blízkost?“ Tady už dochází trpělivost mně i vám se mnou. Jsme stvořeni jako celistvé svobodné bytosti nadané schopností navazovat vztah mezi sebou i s Bohem – zkusme hledat odpověď na tuto otázku ve světlejších i temnějších zákrutách naší životní cesty.