Za Ježíšem táhnou zástupy lidí, kteří slyšeli, nebo i na vlastní oči viděly zázraky uzdravení, kříšení mrtvých nebo vyhánění zlých duchů, které činil potulný kazatel nějaký tesař z Nazareta. Navíc hlásal, že se přiblížilo království Boží, které bylo očekáváno a které je vlastně už tady. To zástupy hodně zajímalo, zvláště když velmi trpěly pod vládou Římanů. Ježíšovi tito lidé připadali jako stádo ovcí bez pastýře – bez vůdce – bez vedení. Nebo jako velká úroda, kterou ale nemá kdo sklidit. Ženců je málo.

V těch zástupech nebyli zbožní velekněží, znalci zákona nebo farizeové, ale byla to množina svévolníků, lumpů, ztroskotanců, prostitutek, ale i docela obyčejní chudí lidé. Lidé s problémy, kteří potřebují léčit. Potřebují pomoc a uvědomují si, že pomoc opravdu potřebují. Potřebují oslovit, uzdravit, zbavit se zla a pozvat k činnosti. Jsou připraveni, zralí pro království Boží.

Ježíš chce, aby nikdo z nich nepřišel zkrátka. Možnosti jeho působení jsou však omezeny. Nutně potřebuje zdatné a spolehlivé pomocníky, kteří budou hlásat stejnou radostnou zvěst a budou také v jeho jménu konat tak mocné činy jako on dělá ve jménu svého Otce. Z množství svých učedníků vybírá dvanáct nejoddanějších, kteří jsou později nazváni apoštoly. Apoštol znamená poslaný. Přitom dvanáct je symbolické číslo. Dvanáct bylo Izraelských kmenů a dvanáct bylo předáků těchto kmenů – starozákonních patriarchů. Ti se ale po čase nechali zlákat vidinou bohatství a moci. (což nám ani dnes není cizí) Apoštolové – noví patriarchové byli Ježíšem patřičně vybaveni, aby mohli dobře vykonávat určené poslání a také je dobře a úspěšně vykonávali.

Ježíš je nejprve posílá ke ztraceným ovcím Izraele. Ty ovce jsou podobny zástupům putujícím za Ježíšem. Chudí, nemocní, hledající, lidé na okraji společnosti, lidé bez domova, možná na útěku před démonem zla. Lidé, na které všichni kašlou. Ježíš toto povolání a poslání apoštolů později rozšiřuje z vyvoleného národa také na ostatní pohanské národy, na celý svět a tím i na nás. Upozorňuje však předem, že to nebudou mít lehké, že mohou leckde narazit, že mnohde nebudou přijati, že mohou být pronásledováni a odsouzeni. Že se jich i vlastní rodina může zřeknout a postavit se proti nim. Lehčeji to ale nejde.

I v dnešní době Ježíš posílá své lidi žnout nebo pracovat na své vinici a vybavuje je dary Ducha – charismaty. My, když jsme Ježíši řekli své ANO, jsme také vybavováni a posíláni. I my můžeme ledacos uzdravovat. Nejvíce asi ve vztazích. Jenomže se zdá, že nám to uzdravování moc nejde nebo nefunguje. Bydlíme v krásných bytech nebo dokonce v palácích, jezdíme v drahými auty, na cesty si bereme objemná zavazadla abychom nestrádali, za všechny naše služby si necháme řádně zaplatit, ale když vidíme potřebného chudáka (byť třeba opilého) radši přejdeme na druhý chodník. O migrantech nechceme ani slyšet, natož je vidět a přijmout a když už s někým chceme komunikovat tak mu napíšeme esemesku nebo pastýřský list.

Ne, není to zas tak černé. Jsou mezi námi stále lidé, kteří berou své poslání ženců opravdu vážně a přinášejí svému okolí uzdravení a Pokoj. Lidé jako byla třeba matka Tereza a jiní jí podobní, přinášejí Pokoj a uzdravení také nám. A my chceme a potřebujeme být uzdraveni abychom byli schopni se také podílet na žni. Vždyť k tomu jsme byli povoláni už křtem.