1. Úvodem několik slov na vysvětlenou

Vánoce jsou krásné, pokud smějí mluvit svojí řečí. Je zvykem ukřičet je dryáčnickými koledami, zajišťováním konzumního charakteru a uměle vyvolávanou sentimentalitou. Na takové svátky je škoda času i peněz. 

Fakta o svátcích a jejich významu.

Svátky jsou pro psychohygienu člověka velmi důležité. Jednak takový svátek zařídí, aby člověk přespříliš zapřažený potřebou úspěchu nebo naléhající odpovědností aspoň na chvíli se zastavil a vydechl svobodněji. Jednak náš atomizovaný dnešek, rozbitý do tříště zážitků a dílčích potřeb, potřebuje aspoň čas od času projít sjednocováním, které se pokusí sjednotit minulost a přítomnost, popřípadě povzbudit i nějakou naději pro budoucnost.

Pro člověka reflektujícího náboženský smysl svého života k tomu přistupuje ještě významná příležitost prožít slavením svátků individuální i společenské zakotvení osobnosti. Pro víru v Ježíšův mimořádný význam má i reflexe začátku a konce Nazaretského vždycky co říci k tomu, co je napjato mezi naše Já a NE-Já, mezi počátek a konec našeho osobního života zde ve světě.

A proč se takové příležitosti nabízejí cyklicky každoročně znovu? Je to vhodné přinejmenším ze dvou důvodů:

• naše osobní zkušenost se životem se postupně mění. Měníme se všichni průběžně, narůstají, zrají, a nakonec i upadají formy našeho myšlení a tím nepozorovaně se mění i formy osobní víry;
• nezávisle na našem osobním zrání zraje i svět, „mění se doba“. Spíš ovšem je to tak, že se poněkud mění ona nepsaná pravidla, kterými rozpoznáváme a hodnotíme události kolem nás. Bývá v té souvislosti řeč o paradigmatech. Dnešní postmoderní doba má jiná pravidla hodnocení osobního i společenského významu některých povolání statutů a rolí. Např. jinak vidí roli náboženství než doba, která postmoderně předcházela, jinak smysl existence.

Svátky zásadního významu pak vkloubí nebo mohou vkloubit osobní zkušenost do společenské zkušenosti a to je významné pro všechny zúčastněné. 

Fakta o vánočních svátcích

O dni, měsíci a roku narození Ježíše z Nazareta existují jen spekulace, nic jistého. Dnešní poloha Vánoc těsně po zimním slunovratu určitě souvisí s pragmatickou snahou vytěsnit z vědomí starší kulty spojené se slunovratem. Narozeniny nebylo zvykem slavit. V době historického zlomu spojeného se začátkem našeho letopočtu nemělo dítě hodnotu člověka, ale hodnotu příslibu člověka. Dítě bylo darem božím, ale darem, který sliboval zvětšit živý inventář v majetku rodinného klanu.

Co je za biblickým textem

Ranná starověká církev vánoční svátky neslavila, protože měla docela jiný zorný úhel na svět než je náš dnešní. Naplnění evangelia jako dobré zprávy pro člověka viděla v příchodu božího království a to jim splývalo s domněle už přicházejícím koncem světa i dějin.

Text Bible se ve vánočním vyprávění nepokouší popsat historickou událost, nekonstatuje, co se stalo. Naznačuje význam dětství Ježíše z Nazareta jakoby ikonou. Jde o událost dějin naší spásy, a význam událostí pak rozpoznává právě jen víra, tedy schopnost důvěřovat tomu, co se mi nabízí a co mne vyzývá. Taková víra není vůbec samozřejmostí, neděje se plošně. Proto události narození dítěte – budoucího Krista – porozuměli jako události významné pro ně jen ti, pro které se to stalo zjevením.

Co může zjevit vánoční příběh dnešnímu člověku, který nevěří na pohádky ani na legendy?

• Mezilidská láska vyžaduje víc než jen hormonálně podmíněné uspokojení. Protože Josef svoji Marii miloval, také s ní sdílel její úzkost, potřebu intimity při porodu samotném. Hledal kompromisy, jednal – a tak i sám nalézal sebe. Sdílet se je víc než ekonomicky slušně zabezpečit. Byl díky nedostatečnému zabezpečení – své hlavní úloze – nešťastný? To je právě ta dobrá zpráva: byl šťastný štěstím matky a dítěte.
• Zjevení andělů právě pastýřům zjevuje naší víře: Bůh jde chudým vstříc.

Pastýři byli nábožensky nevzdělaní a platili za neoslovitelné lidi; chrám je opravdu oslovit ani nemohl, byli pro slušné lidi skoro jako gój.

Sentimentalita svátků dítěte

Vánoce jsou svátkem dítěte, pokud ovšem je vítané a milované; jsou stejným právem svátkem matky, která porodem ve chlévě právě zvládla mezní situaci, přijala velká rizika a našla za to odměnu v neopakovatelném vztahu kojence a matky; jsou svátkem manželů rodiček a otců ať biologických, anebo otců pouze svou sociální rolí, pokud se dokáží přihlásit ke své odpovědnosti za budoucnost dvojice „Matka- dítě“ a pokud ji chtějí brát za svou po celou dobu svého milování, tedy dávno před početím počínaje a dlouhá léta o po porodu konče.

Sentimentalita podporovaná komercí kanalizuje zvěst Vánoc do poloh neškodných, ale ohavně jalových tím, že vše důležité pro formaci osobnosti odsouvá ze zorného pole aktérů. Ani dnes by neměla sentimentalita vévodit svátkům Vánoc, jinak mnohé prostě nezahlédnem.

2. Cena lidského života

Jak souvisí význam člověka s kvalitou jeho vztahů? Dítě Ježíš mohlo i navzdory místu svého narození – chlévu za vsí – nést životem úspěšně význam svého jména (Hospodin je spása). Bylo dítětem milovaným od lidí i od Boha, i když to nebylo každému zřejmé. Hodnota každého života je silně závislá na tom, jaká je kvalita jeho vztahů. Tak rozhoduje existence dospělého Ježíše často o významu a interpretaci mnohoznačné minulosti bezdomovce a exulanta.

Problematický plod lásky muže a ženy?

Dítě lze chápat (a zacházet s ním podle toho) jako dar nebo jako břemeno už dávno před narozením. Příběh Marie a Josefa a jejich dítěte naznačují, že rozhodující pro osud dítěte není obtížná realita, která dítě doprovází na svět, ale láskyplná odpovědnost a odpovědná láska.

• Příběh otevírá naději těm dvojicím, které vidí budoucnost své vzájemné lásky a možná i budoucnost plodu své lásky černě;
• Příběh je výzvou, aby rodiče těžkému osudu dítěte neunikali úhybnými manévry, ale čelili mu odpovědnou láskou; dítě lze přijmout i v mezních podmínkách, ale láska zůstane lidskou láskou jen díky odpovědnosti  

Memento okolností Ježíšova narození

Do vlastního přišel, ti vlastní jej nepřijali: Pokud zákon něco nezakazuje, neznamená to vůbec, že nenamítá nic ani étos humanity. Pragmatická úvaha vedla některé z Betléma, aby mladý pár nepřijali pod svou střechu. Pragmatické neznamená automaticky dobré a lidskosti přiměřené rozhodování

Bible tvrdí, že všichni se divili: Nikdo z nich tedy neviděl pod pokličku dění; všichni ještě uměli žasnout nad dobrotou situace nikoli optimální. O mrznoucí manželský pár Josefa a Marie se živě zajímá nebe, králové nesou dary, ale chlév zůstane chlévem a zima zimou, opuštěnost či vyděděnost opuštěností a vyděděností.

Charisma je darem pro druhé, hřeje ty druhé, ne ty obdarované. Obdarované ovšem nepozorovaně mění. Smyslem boží pomoci není jen odstranit bolavá místa naší existence. Někdy je pomáhající Bůh ponechá beze změny. Smyslem boží záchrany je zabránit nesmyslnosti důležitého zážitku, ať už je významný pro konkrétní osobnost mírou bolesti nebo radosti.